Historie opevňování Šumavy

Prostor Šumavy nebyl v době prvních opevňovacích plánů v roce 1935 považován za vhodný pro nepřátelský útok. Husté lesy, nekvalitní cesty a malý počet hraničních přechodů - to vše odsouvalo tento prosotr na "vedlejší kolej". Přesto bylo v roce 1936 rozhodnuto o výstavbě několika pěchotních srubů, které uzavíraly údolí mezi Železnou Rudou a Tachovem. Na začátku roku 1937 však ŘOP vyprojektovalo nový typ bunkru - LO vz. 37 (řopík), takže se od stavby těžkého opevnění upustilo. Z jiných míst republiky známé lehké objekty vz. 36 se v této oblasti vůbec nebudovaly.

V roce 1937 bylo vytýčeno několik uzávěr tvořených skupinkami lehkých objektů vz. 37, které bránily nejpravděpodobnější útočné směry do vnitrozemí. V tomto roce bylo zadáno 187 řopíků, které uzavřely přístupy ke Klatovům, Sušici, Vimperku a Prachaticím. Narozdíl od plánovaných pěchotních srubů, které byly vytýčený v blízkosti hranice, probíhala linie řopíků více ve vnitrozemí. Tyto uzávěry byly budovány na úkor souvislosti pásma LO na pražské čáře. Stavbu prováděly vždy civilní firmy, které byly vybrány ve výběrovém řízení. Dozor nad stavbou si zajišťovali vojáci. Nutno podotknout, že se nepočítalo s dlouhodobou obranou v prostoru Šumavy, nýbrž objekty měly pouze zpomalit postup nepřítele a získat tak čas pro mobilizaci armády. Jednotky pak měly ustupovat na druhé obranné postavení, které se nalézalo na řece Vltavě.

V roce 1938 se přikročilo k budování souvislých linií LO, postupně zadávané úseky propojovaly jednotlivé uzávěry v souvislé pásmo opevnění. Byla vyprojektována však nová trasa průběhu opevnění v prostoru Kubova Huť - Český Krumlov, která vedla podél Vltavy až k Želnavě a odtud přes masiv Blanského lesa ke Krumlovu. Dříve vybudovaná uzávěra nad Prachaticemi tak nebyla zůstala ve vnitrozemí a působila jako samostatná druhosledová uzávěra. V roce 1938 bylo zadáno k výstavbě 598 řopíků, avšak do ukončení prací se podařilo vybudovat celkem asi 420 objektů, řopíky z roku 1937 v to počítaje. Trasy linie vytýčené v roce 1938 procházely často velice náročným terénem, přičemž bylo nutno v některých případech budovat přístupové cesty nebo kolejové svážnice pro dopravu materiálu na stavbu. Mnichovský diktát zastihl mnoho objektů ještě v bednění, pro některé byly připraveny výkopy a na mnoha místech se ani nezačalo ještě pracovat.

Po vyhlášení mobilizace zaujala armáda obranné pozice, narychlo byly stavěny improvizované kryty v místech chybějících řopíků a byla budována síť zákopů a pozorovacích a kulometných stanovišť. Šumavské opevnění obsazovaly tři pěší pluky: na jihu (Blanský les) 1. pěší pluk z Českých Budějovic, střední část připadla 11. pěšímu pluku z Písku a Klatovsko obsadil 35. pěší pluk. Páteř obrany tvořilo právě lehké opevnění. Řopíky z roku 1937 byly již kompletně dokončeny a vybaveny, v objektech byly lafetace, dveře, ventilátory a periskopy. Daleko hůře na tom byla většina objektů z roku 1938, některé byly těsně po betonáži, avšak např. v okolí Lenory a podél Vltavy byly již řopíky dohotovené a v některých důležitých objektech bylo instalováno i vybavení. Ostatní objekty v různém stádiu rozpracovanosti byly připraveny k improvizované obraně. Lafety nahradily jednoduché závěsy se stolky pod střílnami, prázdné otvory pro periskopy se ucpaly a pozorovalo se jen střílnami. Nábojnice, které jsem často našel u objektů, svědčí o přestřelkách, které se v oné napjaté době u řopíků odehrávaly.

Po mnichovské dohodě začala německá armáda (VII. sbor, velitel gen. Schobert) s postupným obsazováním našeho území. Většinu opevnění dostaly Němci již. 2.10., takže naši vojáci nestihli stáhnout veškerý materiál, u objektů zůstaly např. zátarasy a kupodivu ani osádky řopíků při ústupu většinou nepodpalovali bednění, jak bylo v jiných oblastech zvykem. I vyklizené objekty budily v Němcích značné obavy, z fotek je patrné, že se k řopíkům přibližovali s bílou vlajkou. Ihned podrobili naše pevnosti odolnostním zkouškám, přičemž si vybrali dva objekty poblíž Křenova u Českého Krumlova. Na území 2. republiky a posléze Protektorátu zůstalo silné opevnění u Klatov a část opevnění na Sušicku, Prachaticku a poblíž Přísečné. To bylo v létě 1939 zlikvidováno z obav, aby nebylo využito v případném protiněmeckém povstání. Konce války se dožilo něco přes 250 řopíků. Ještě v létě 1945 byl Američany odstřelen jeden objekt u Lenory.

V druhé polovině 40. let se přikročilo v souvislosti s rostoucím napětím mezi východem a západem k reaktivaci opevnění. Objekty byly vyčištěny, většina řopíků byla po stavební stránce dokončena a bylo osazeno vybavení - dveře, periskopy, větráky, lapače zkaženého vzduchu, lafety vz. 38, někde jen improvizované závěsy a později nově vyvinuté lafety UL1. U mnoha objektů byl doplněn týlový zához a k nejvíce exponovaným objektům byla v 60. letech přistavěna prefabrikátová šachta, která zvyšovala odolnost proti tlakové vlně v případě jaderného konfliktu. V 90. letech armáda stáhla vybavení z objektů a nechala poloprázdné řopíky svému osudu.

Rokem 1938 však opevňování Šumavy neskončilo. Již hned po válce byly např. v okolí Železné Rudy stavěny dřevozemní kulometné objekty doplněné často o minová pole. V 50. a 60. letech se přikročilo k budování nových prefabrikovaných pevnůstek. Na mnoha místech hlavně v okolí komunikací vyrostly jednostřílnové kulometné objekty typu POK, v kterých byla uchycena stejná lafetace jako v řopících a budovány byly i objekty pro protitankové zbraně. O rozsahu, umístění a typologii však nic nevíme, neboť armáda tyto objekty stále udržuje a drží je v tajnosti. Lze však konstatovat, že s pádem železné opony zlatá éra opevňování Šumavy skončila.