[ Úvod | Články | Databáze | Diskuse | Mapa.opevneni.cz | Ukradené ropíky]
Uživatel: Anonymní [ Přihlásit ]

Václav Junek: Osudový omyl André Maginota (vyd. Olympia, 2016)


Na pultech tuzemských knihkupectví se lze setkat s různými knihami, které se věnují čs. opevnění nebo fortifikačním stavbám vůbec. V posledních několika letech na sebe upoutal pozornost spisovatel Václav Junek publikacemi, které se zabývaly otázkou smyslu čs. opevnění nebo se pokoušely mapovat události spojené s rozpadem I. republiky. Junkovy knihy jsou proslulé především překrucováním faktů, podsouváním výplodů autorovy fantazie čtenáři a především velmi obtížně čitelným rukopisem plným gramatických chyb a překlepů. Při tempu, jakým Václav Junek chrlí knihy nejrůznějšího zaměření, se nelze divit, že ani poslední knižní novinka nevybočuje z řady jeho typických publikací. Krátké shrnutí a zamyšlení nad knihou připravil Ivo Vondrovský.

Jan Lakosil


Nový počin Václava Junka „Osudový omyl André Maginota“ nevidím úplně záporně. Autor prostě vychází z premisy, že se stálá opevnění během 2. světové války neosvědčila, a v tomto duchu uvažuje nad jejich zbytečností. Vydavatelství v upoutávce dokonce píše o „souvislé řadě ověřených faktů, historických dokladů a autentických dokumentů i rovněž dosud nezveřejněných obrazových materiálů“. Samozřejmě musíme přiznat, že při zběžném pohledu stálá opevnění skutečně nesplnila naděje v ně vkládané. Pan Junek pracuje s obdivuhodnou rychlostí co rok, to nová kniha na velmi odlišné téma. Důsledkem ovšem je jednak nahrazení konkrétních faktů více-méně žurnalistickým vyprávěním, a dále nedostatek času na pečlivou kontrolu textu, tu by však měl dělat i odpovědný redaktor. Několik příkladů:

V jednom řádku popisku fotografie na str. 10 jsou hned dvě chyby – špatná specifikace srubu (N-S-84 namísto správného N-S-81) a překlep ve slovu „českoslovencého“.

Boje o tvrz La Ferté (str. 47) trvaly od 17. května (čištění předpolí, jen tento den Němci vystříleli 2500 tun dělostřelecké munice, včetně 21cm granátů), 18.5. odpoledne padla ves Villy a 19. 5. odpoledne tvrz umlkla. Obránců bylo asi 800 (v tom 107 mužů ve tvrzi), útočily přibližně dva pluky 71. divize, odhadem asi 7000 mužů (údaje podle Dach: Kampf um ein Festungswerk). Tedy třídenní obrana proti devítinásobné přesile. Lze tento úsek označit za nebojeschopný? A pokud byl nehotový, měli Francouzi vzkázat Němcům, aby tudy zatím neútočili, než se podaří vše dostavět?

Na str. 48 udávají popisky fotografie Hitlerova štábu i plánku útoku na Západ datum 10. června, ačkoli šlo o události z počátku května. Totéž platí pro popis bojů o Eben Emael na str. 49.

Při popisu maďarského opevnění (str. 70) je zmíněna linie Prinz Eugen, ovšem v plánku je to linie St. László. Podobně je v textu použit název linie Hunyady, kdežto v plánku Hunyádi.

Polsko čtyři čs. sruby na Bohumínsku do své obrany skutečně zařadilo (str. 71), v září 1939 v nich byla osádka, která se stáhla až po několika dnech. Palba srubů byla stále orientovaná proti německému útoku od Ratiboře, i když by Němci mohli nově zaútočit také z týlu, od Hrušova. Vliv čs. „řopíků“ na polskou fortifikaci nepatří do říše bájí, stačí porovnat jejich tvar s polskými pevnůstkami (viz foto na str. 64). Implementace se stihnout dala, neboť Poláci zabrali počátkem října 1938 více než 200 řopíků a hned na nich provedli rozsáhlé zkoušky. Své opevňovací plány schválili teprve v červnu 1939 a s výstavbou začali až v červenci.

Opevněné linie ve vnitrozemí Velké Británie nezůstaly u nápadu nebo jen u prvních hrubých plánů (str. 79), neboť na nich vyrostlo téměř 20 000 pevnůstek, tedy skoro dvakrát tolik, než v Československu.

Celkovou náladu osádek v řopících kolem Berouna pravděpodobně nepopisují pánové Dušánek s Lakosilem (str. 95), ale nejspíše Dubánek s Lakosilem.

Plánek na str. 99 samozřejmě nepředstavuje Atlantický, ale Západní val.

Pokud autor hodnotí stálé opevnění velmi kriticky, pak měl by zmínit i důvody, proč nebylo po válce definitivně zavrženo, ale naopak se dále rozvíjelo. K tomu patří obnova poničené Maginotovy linie, obnova sovětského opevnění před Leningradem, obnova čs. opevnění při „kapitalistické“ hranici, či obnova italského Alpského valu proti možnému útoku vojsk Varšavské smlouvy. Ve výstavbě opevnění nadále pokračovalo Španělsko, Švédsko i Švýcarsko. Při velmi negativním hodnocení je ještě méně pochopitelný vznik zcela nového opevnění například v Bulharsku, Československu, Polsku a Rakousku (Albánii pro jistotu dávám do závorky). V těchto dnech se objevily zprávy, že Švédsko hodlá moderním způsobem opevnit ostrov Gotland. Snad by tedy bylo vhodné kromě záporů zmínit i některé klady.

Závěrem doufám, že můj vcelku smířlivý náhled není ovlivněn hodnocením publikace Evropská opevnění dvacátého století, na které jsem se podílel, a kterou pan Junek oceňuje jako „vpravdě mistrovský počin“ (str. 65).

Nabídl jsem panu Junkovi, aby se k mým postřehům vyjádřil, odpověděl mi však pouze „osobním“ dopisem.




Vloženo: 24.6.2016
Autor: Ivo Vondrovský
ropiky.net ©1999-2018