Popis úseku H1 Luční hora

Luční sedlo patří mezi oblasti s nejdrsnějším podnebím v Čechách. Dříve se tato oblast nazývala Studničná hora, později však takto byl označen pouze východní vrchol (1554 m n.m),zatímco západní dostal české jméno Luční hora. Jakousi dominantou sedla se stala kaplička, postavena Německým krkonošským spolkem na místě zchátralé starší stavby v roce 1927.

Již v ranném středověku tudy procházela poměrně důležitá cesta často používaná i při vojenských akcích. Touto obtížnou stezkounapříklad do nitra Čech pronikla polská vojska Bedřicha Křivoústého již v roce 1110. Další průtahy vojsk zde proběhly v rámci válek o rakouskédědictví arovněž za války v roce 1866 tudy prošla nevelká jednotka Pruské armády. O tom, že po nevalných horských cestách vedoucích sedlem může postupovat imoderně vyzbrojená armáda svědčila například reklamní jízda pancéřového automobilu Tatra T-26/30 který dosáhl hřebenu v červenci roku 1927, či naopak propagační výjezd německé dělostřelecké baterie k nedaleké Obří boudě na opačné straně hranice v roce 1935.

První smlouvu na výstavbu zdejšího opevnění podepsalo velitelství II. sboru v Hradci Králové v září 1937 se stavitelem Ing. Křížem z Prahy. Firma měla postavit 17 objektů. Tuto výstavbuměla ulehčit lanovka, zbudovaná v létě 1937 jednotkou železničního pluku z Pardubic (pozůstatky její trasy byly patrné ještě v poválečných letech).Počasí na podzim sedmatřicátého roku nebylo nijak příznivé a už v září klesaly běžně teploty na bod mrazu. Z toho důvodu firma vybudovala pouzeprovizorní sklady materiálu a další práce byly odloženy na rok následující.

Ani jaro nebylo v této oblasti příznivější. Ještě koncem dubna zde ležela až metr silná sněhová pokrývka a stavba proto nemohla pokračovat. Z toho důvodu byly firmě Kříž dodatečně zadány další tři pevnůstky sousedního úsekuZ-3, tvořící uzávěru Obřího dolu, jejichž betonáž byla provedena do poloviny léta. Avšak práce na rozpracovaných objektech v Lučním sedle příliš nepokročila - i když v následujících měsících bylo na stavbě zaměstnáno 50-80 dělníků, podařilo se do září dokončit pouhopouhých pět pevnůstek avýstavbu přibližně sedmi dalších připravit. Společně s počasím a těžkými horskými podmínkami na tom zřejmě část viny nesla i špatná organizace práce u firmy Kříž.

Rovněž plánované objekty těžkého opevnění se v tomto prostoru nepodařilo realizovat. Dva sruby arabské odolnosti byly zadány v rámci stavebního úseku 6/VI. Maršov, jako podúsek Luční hora. Firma Kapsa a MĂĽller, které byla stavba svěřena, však již stačila jen zahájit zemní práce a navézt část stavebního materiálu.

K obraně Lučního sedla byla vyčleněna třetí rota 2. hraničního praporu pod velením poručíka J. Kořínka, která se do těchto míst přesunula již v létě. Sídlem velitelství roty se stala nedaleká Výrovka, jedna z mála českých bud v okolí, zatímco sídlo velitelství bylo umístěno v Bedřichově (část Špindlerova Mlýna), v kasárnách vybudovaných krátce před tímto datem. Po vyostření situace a mobilizaci na Výrovku dorazily dalšíčeskoslovenské jednotky, konkrétně I. prapor 21. pěšího pluku.

Okolní obyvatelstvo bylo v naprosté většině německé národnosti a nebylo příliš nadšeno jakoukoliv vojenskou akcí v okolí, která by citelně zasáhla do jejich životů. Pokud se chovali aktivně, pak spíše nepřátelsky vůčičeskoslovenskému vojsku. Majitelé bud v předpolí odešli na opačnou stranu hor s jedinou vyjímkou spolumajitele Luční Boudy Evžena Bensche, pilota československé armády, který prošel obrannými pozicemi SOS u kapličky a odjel do Prahy.

Nepřátelskou aktivitu pak projevovali zejména příslušníci SFK (Sudetoněmeckého friekorpsu), kteří následně obsadili některé opuštěné budovy - například Obří a Rennerovu. Častěji pak docházelo kostřelováníobranných pozic, avšak jednotky československé armády neměly v krajně nepříznivém počasí dostatek sil k vypuzení útočníků a krom toho platilpřísný zákaz palby směrem ke státní hranici.

Nejrozsáhlejší akcí tak byla srážka na Rennerových boudách, kde se ve tmě a mlze střetly dvě čety SFK vedené přeběhlým důstojníkem Rollandem Voglem s kulometnou rotou 21. pěšího pluku. Příslušníci jednotky freikorpsu, kteří do těchto míst infiltrovalipřes hranice v předchozích dnech, se zabarikádovali v budově a po několikahodinovém boji vrcholící ztečí budovy za pomocí ručních granátů bylo 29 z nichzatčeno a zbytek z ostatních bud uprchl zpět za hranice. Bohužel si přestřelka vyžádala kromě života jednoho povstalce i smrt jednoho vojáka ČS armády.

Rozkaz k ústupu přišel ráno 7. října 1934. Opevnění měla být opuštěna 8. října do 2 hodin 30 minut. Za pravidelnými složkami armády ustupovaly vyčleněné jednotky stráže obrany státu, které již jen jako diváci mohli sledovat zář požárů Luční a Rennerových bud. Ačkoliv byl oheňzaložen zřejmě lidmi rabujícími na územínikoho, musela československá vláda vyplatit tučné odškodné.

Za zmínku stojí ještě další osud zejména Luční boudy, která byla na rozdíl od Rennerovy velice rychle obnovena. Po určitý čas sloužila pro výcvik speciálních jednotek nacistické armády, určených zejména pro boj ve ztížených klimatických podmínkách. Při této akci byl dokonce údajně cvičně dobýván jeden z řopíků v nedalekém Lučním sedle, o čemžsvědčí také jeho vzhle, poznamenaný kulometnou palbou.

V poválečných letech zůstaly stojící pevnůstky a dochované výkopy až na občasné návštěvyturistů opuštěné. Pouze v osmdesátých letech byl jeden z řopíků - na úbočí Studniční hory, pracovníky správy Krkonošského národního parku zpřístupněn vrámci dnes již zrušené naučné stezky do Modrého dolu.

Dnes se všechny pozůstatky po opevnění v oblasti Lučního sedla nacházejí v I. zóněKrkonošského národního parku apřístup k ním - mimo značenou cestu z Výrovky na Luční boudu, je přísně zakázán.

Zdroje a literatura:

1. ARON L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938,Náchod 1990.
2. LÁŠEK Radan: Opevnění z let 1936-1938vKrkonoších, CodyPrint, Praha 2001.
3. STEHLÍK Eduard a kol.: Lexikon těžkých objektů československéhoopevnění z let 1935-38, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2001.

---