Popis úseku H3 Zlaté návrší

Název Zlaté návrší (1141 m n.m.) vzniklo překladem původního německého Goldhöhe. Starší český název byl Krakonoš, jeden z nejstarších českých názvů v okolí vůbec, který dal také jménocelémupohoří. Společně s Kotlem (1435 m n.m.) a Lysou horou (1343,6 m n.m.) tvoří trojici nejvýraznějších hor západních Krkonoš.

Stejně jako v případě Lučního sedla i zde je mezi zmíněnými vrcholy a hraničním hřebenem poměrně rozsáhlá náhorní rovina s prameništěm Labe, Mumlavy a Pančavy. A shodně jako na Luční hoře i zde přechází hřebeny stará obchodní "Česká" cesta, která sice nikdy nedosáhla proslulosti východnější "Jantarové"cesty,alepřes to ani zde nebyl obchodní ruch zcela zanedbatelný. Zejména po vzniku skláren na obou stranách hor se tudy (v krosnách na zádech nosičů!) dopravovalypolotovary k dalšímu zpracování a hotové výrobky zpět na trhy do širokého podhůří.

Výstavbě opevnění na sklonku třicátých let dvacátého stoletípředcházel projekt a výstavba takzvané Masarykovy horské silnice, jejíž budování bylo slavnostně odstartováno v roce 1934. Začínala nedaleko Jilemnice a podél toku Jizerky a kolem Dolních a Horních Míseček měla dosáhnout vrcholu Zlatého návrší a končit smyčkou u dnešní Vrbatovy boudy. Účelbyl již zcela jasný - v sousedním Německu se totiž krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala stavět takzvaná sudetská silnice z Vratislavi ažprakticky k hranicím, která výrazně snižovala možnost obrany západních Krkonoš.

Stavba silnice na české straně hor měla kromě strategických důvodů (o kterýchse raději mnoho nemluvilo) za úkol také snížit následky doznívající hospodářské krize a zvýšit turistický ruch v této části hor. Čtvrtý -nejobtížnější úsek z Míseček byl započat firmou Fifka a Moravec v květnu 1934 a již 10. srpna 1936 proběhlo slavnostní otevření. Celkové náklady bylyčtyři a půlmiliónu Kč.

V návaznosti na tuto silnici měla na hřebenech vyrůst takzvaná Švehlova chata. Nemá cenu zde rozebírat smysl takovéstavbyjejížvýstavba byla plánována v těchto místech krkonošského hřebene v nadmořské výšce téměř 1400 metrů nad mořem. Význam byl spíše symbolický a chata mělademonstrovat nárok českého státu na toto převážně německé území. Měla obsahovat luxusní pokoje, vinárnu a restauraci o několika sálech, holičský salon a turistickou ubytovny. O slavnostním založení chaty dnes svědčí pouze polozapomenutý základní kámen, ležící nedaleko Vrbatovy boudy, na který počátkem září 1936 poklepalo hned několik ministrů a mnoho význačných funkcionářů, za přítomnosti velkého množství přihlížejících. Důležitý pro nás je všakfakt, že do suterénu měly být zabudovány kulometné pevnůstky, začleněné do systému plánovaného opevnění v této oblasti.

V úvodních studiích byl vtéto oblasti vytýčen pouze jeden, poměrně rozsáhlý úsek čítající 92 pevnůstek (z toho 14 ve druhém sledu v oblasti Zlaté návrší - Kotel). Po zváženípotíží, se kterými se však při výstavbě mohli podnikatelé potýkat a při potřebě poměrně rychlého zajištění tohoto prostoru bylo rozhodnuto méně důležitou a stavebně jednodušší část úseku zadat později jako úsek H3a Dvoračky a v původním úseku H3 Kotel, nově jmenovaném jako Zlaté návrší,ponechat jen 25 řopíků, členěných do dvou sledů a roztažených od Lysé hory až po otočku Masarykovy silnice. Odtud také pramení určité nesrovnalosti vpojmenovávání obou vzniklých podúseků.

K zadání prvního stavebního z nich (H3) došlo 30. května 1938. Vybraná stavební firma Ing. Pažout z Prahy II.se však dle očekávání potýkala se značnými problémy, s drsným podnebím ve výšce takřka třinácti set metrů a předevšíms nepřátelským postojem většinymístního obyvatelstva. Na konci léta zde však bylo zaměstnáno až 130 dělníků, takže dokončit betonáž se podařilo u 21 pevnůstek a zbylé čtyři bylyopuštěny ve fázi zemních a přípravných prací.

Stejně jako v případě Luční hory, mělo být i lehké opevnění v prostoru Zlatého návrší a Kotle zesíleno dvěma sruby těžkého opevnění "arabské" odolnosti. Organizačně měla tato výstavba již patřit pod působnost ŽSV VII. v Liberci - stavební podúsek Kotel.V tendru na jejich výstavbu uspěla firma Ing. Pažoutpožadující za betonáž těchto dvou "arabů" a jedenácti dalších těžkých objektů v Kořenově aHarrachově 12 821370,50 Kč.

Do září 1938 se podařilo zahájit výstavbu právě jen u těchto dvou srubů, u kterých byly provedeny přípravné a zemnípráce a nevezaná část materiálu. Jejich výkopy lze v terénu identifikovat dodnes, stejně jako rozpracovaný mezilehlý protitankový příkop, jehož existence nebyla až donedávna známa a na který upozornil ve své knize R. Lášek.

Obranu planiny Labe měla na podzim 1938 za úkol třetí rota 2. hraničářského praporu pod velením poručíka J. Řehoře. Spolu s četou těžkýchkulometů byla ubytována v Jestřábích boudách - pěti nově chatách sloužících jakokasárna při Masarykověsilnici a suplující také zároveň částečněfunkce nepostavené Švehlovy chaty (Vrbatova bouda byla vystavěna až v poválečných letech).

Na přelomuléta a podzimu se zvyšovala aktivita jednotek sudetoněmeckého freikorpsu (SFK) Tyto jednotky obsadily několik bud na hraničních hřebenech, například Petrovku. Velitel čety SOS štábní strážmistr Bohumil Zenger který velel úseku mezi Labskou a Špindlerovou boudou toto hlásil nadřízeným, ale s omezenýmisilami nebylo možno proti tomuto podniknou žádné kroky.

Ústup z hřebenů nastal mezi 7. a 8. říjnem. Hory se rozzářilydesítkami ohníčků ale i větších požárů, jak ustupující jednotky ničily materiál, který nemohl být odsunut. Nešťastnou náhodou však lehla popelem jednaz pěti Jestřábích bud, kde bylo vojsko ubytováno.

Další osudy zbylýchčtyř však byly velice zajímavé. Ve válečných letech sloužily jako pokusná polární základna německé armády, jelikož zdejší okolí klimaticky nejvíce připomíná arktickou tundru (v Alpách je přílišná vlhkost vzduchu). Jedním z hlavních úkolů této jednotky byl kupodivu chov vzácných loveckých bílých sokolů dovezených sem z Grónska. Později zde vzniklo výcvikové střediskospeciálních jednotek Wehrmachtu, určených pro bojv severských oblastech. Osvobození se dočkaly již jen tři boudy - další byla zapálena v rušných květnových dnech roku pětačtyřicátého. Zbývající třidožívaly bez větší údržby až do roku 1986, kdy shořely další dvě boudy. Jejich zbytek a trosky boudy poslední byly pak v září stejného roku rozebrány a okolí navráceno přírodě.

Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí v I. zóněnárodního parku a proto je zde zakázán vstup mimoznačené cesty. U jednoho z lehkých objektů při cestě od Vrbatovy boudy k pramenu Labe je všakzřízena informační tabule se základním popisem a určením této pevnůstky. Ostatní stojí v kosodřevině ve stavu, v jakém byly zanechány po odstoupenípohraničí v roce 1938 a lze na nich velice dobře sledovat postup výstavby.

Zatímco řopíky při Vrbatově boudě jsou po stavební stránce prakticky dokončeny, u Harrachových kamenů již většinou nebyl proveden zemní zához a kamenná rovnanina, na západním úbočí Kotle chybí omítky a izolace a na Lyséhoře nemá poslední vybetonovaná pevnůstka osazen ani rám pancéřových dvěří.

Zdroje a literatura:

1. ARON L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938, Náchod 1990.
2. LÁŠEK Radan: Opevnění z let 1936-1938 v Krkonoších,CodyPrint, Praha 2001.
3. STEHLÍK Eduard a kol.: Lexikon těžkých objektů československéhoopevnění z let 1935-38, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2001.

---