Stálá zařízení na komunikacích

Jednou z téměř dosud nebádanou kapitolou v problematice opevňování ČSR jsou bezesporu stálá zařízení na komunikacích, která se budovala od poloviny 30. let minulého století do roku 1938. Jejich úkolem bylo uzavření všech cest a komunikací, které umožňovaly nenadálý vpád protivníka. Tato malá stránka nemá za úkol detailně popsat tuto problematiku, pouze se pokusím zlehka nastínit charakter těchto zažízení a třeba tak někoho inspirovat k průzkumu těchto nedá se říci nezajímavých stavbiček.

Uzávěry byly budovány podél celé ohrožené hranice (Německo, Rakousko a Maďarsko) a to v několika variantách dle důležitosti komunikace, jejího používání apod. Zařízení byla umísťována zpravidla v několika sledech, první přehrazení bylo provedeno vždy zhruba do 30 m od hraniční čáry, druhé (pokud bylo provedeno) bylo více ve vnitrozemí. Nepoužívané nebo zřídka užívané cesty bývaly přehrazeny výkopem nebo zcela zaorány či zalesněny. Na některých místech se umísťovaly řady kolejnic zapuštěné do betonových prahů, u cest, jejichž trvalé uzavření nebylo možné, se budovaly tzv. výhybné zídky, které donutili řidiče snížit rychlost tím, že se mezi nimi musel hadovitě proplést. Zídky bývaly na některých zvlášť důležitých místech (hraniční přechody apod.) doplněny o masivní závoru, kterou dodávala strojírna Ippen v Hradci Králové. Betonové zídky byly 80 cm silné, výšky 130 cm a byly vždy vyztužené kolejnicemi. Délka zídek byla různá podle potřeby, základ z prostého betonu do nezámrzné hloubky min. 80 cm. Byly opatřeny několika odrazkami a červenobílým nátěrem, což je ostatně patrné z níže zobrazených fotografií.

Tyto objekty znepříjemňovaly život obyvatelům pohraničí, znemožňovaly sedlákům jezdit na vlastní pole, auta často padala do příkopů apod. Proto byla samozřejmě snaha se těchto staveb co nejdříve zbavit, což se skutečně realizovalo ihned po říjnových událostech roku 1938. Na zídky nastoupili ihned čety německých ženistů, proslulých maďarských bouračů a i místní obyvatelé přiložili ruku k dílu. Během několika týdnů většina těchto objektů zcela zmizela. Maďaři dokonce o problematice bourání vydali článek v časopise Katonai Szemle, kde se lze dočíst mnoho zajímavých informací.

Do dnešní doby se dochovalo velice málo objektů a není mi ani známo, že by se někdo zabýval podrobným průzkumem. Nalezení zídky je většinou věc náhody, ale snadno si podle starých map můžete vytipovat místa, kde tyto stavby stály. Při pátrání je třeba soustředit se na opuštěná místa, nejlépe v bývalém pohraničním pásmu. Dá se předpokládat, že největší pravděpodobnost zachování bude v lesních a horských oblastech - Šumava, Český les, Novohradské hory apod.

Bohužel k likvidaci zařízení dochází i v dnešní době, příkladem může být závora Ippen u Bořího Lesa, která byla odstraněna na začátku 90. let při stavbě železničního koridoru Břeclav - Hohenau nebo závora u Ruských domků v oboře Soutok, kterou nedávno zničili při likvidaci těžního vrtu. Pokud tedy víte o některé této stavbě, pošlete mi, prosím, fotografii a informaci o umístění, rád zde vytvořím jakýsi malý přehled dochovaných staveb.

Na čb. fotografiích jsou zachycena stálá zařízení na Šumavě v době obsazování pohraničí. Fotky jsem převzal z německé publikace Mit dem VII. Korps ins Suedetenland vydanou v Mnichově 1939. Současné fotky byly pořízeny v okolí Břeclavi, kde se několik zařízení dochovalo. Na některé z nich mne upozornil kolega Petr Trčka z KVH Břeclav, jehož fotky dochované závory si můžete dole prohlédnout.

Jedinou dochovanou a rekonstruovanou závoru si můžete prohlédnout v předpolí známého pěchotního srubu N-S-82 Březinka nad Bělovsí u Náchoda, kterou sem členové KVH Náchod převezli. V budoucnu bude snad možno shlédnout závoru v areálu opevnění Pohansko u Břeclavi.

---