Výstavba plzeňské čáry

Na rozdíl od opevnění v ostatních částech bývalého Československa, nebyla v prostoru západních Čech vytýčena obranná linie do bezprostřední blízkosti státní hranice. Bylo to zapříčiněno kromě strategických důvodů též určitou problematičností obrany v podstatě nepřátelského území Sudet, osídlených převážně německým obyvatelstvem stavícím se k obraně Československa v lepším případě pasivně. Uvažované hlavní obranné postavení se tedy posunulo více k východu, tvoříc tak jakýsi půlkruh, ve vzdálenosti třicet až padesát kilometrů kolem města Plzně, zanechávajíc tak bohužel v předpolí i velké, čistě České enklávy, jako například Domažlicko.

V původních plánech na opevňování byla i v této oblasti uvažována výstavba těžkých objektů, tvořících uzávěry důležitých komunikací a navazující na těžké opevnění Krušných hor a Šumavy. V souvislosti s vládním nařízením z léta roku 1936 byla však tato výstavba posunuta až do dalších fází opevňování a tyto oblasti bylo rozhodnuto urychleně opevnit pouze lehkými kulometnými objekty vz. 36. V té době se také prvně objevuje výraz Plzeňská čára, označující souhrnně opevnění na jih od kóty Zagerhau (Lišák) nad Štipoklasy na Manětínsku.

Objekty vz. 36 tedy ve druhé polovině roku vyrostly zejména kolem města Stříbra, podél řek Úhlavky, Mže a Úterského potoka (stavební úsek VII. stříbro jih a sever) a v oblasti od Švihova, přes Staňkov až ke Kladrubům (úsek VIII. Staňkov jih a sever). Na počátku zimy však bylo další budování tohoto zastaralého typu zastaveno, aniž by byl program výstavby zcela dokončen a zvolena zcela nová koncepce, neopírající se o ohniskový způsob obrany jako dříve, nýbrž o ucelenou linii objektů v jednom či více sledech, podporujících se vzájemnými palbami.

Nově navržená linie na pravém křídle navazovala na druhé postavení na severním válčišti budovaném přibližně na čáře Ohře - Blšanka a Střela a probíhala alespoň přibližně v trase opevnění z roku 1936 - to znamená od Manětína, údolím Úterského potka a Mže ke Stříbru, podél Úhlavky k Jivajnům, odtud k Holýšovu a končila nedaleko Švihova, kde navázalo opevnění Klatov a uzávěry na Šumavě.

Právě vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto opevnit i horské přechody na Šumavě, které měly být ponechány nechráněné, bylo však při zachování uvažovaného počtu lehkých objektů pro I. sbor, nutné omezit rozsahy úseků na Plzeňské čáře. V průběhu května až července tak bylo zadáno kromě poměrně celistvě opevněných prostorů na Manětínsku (D-18, D-19, D-20) a Stříbrsku (E-22) i několik drobných - spíše uzávěrových úseků po zhruba dvaceti objektech, určených pro přehrazení důležitých komunikací a dobře průchodných prostor (E-21, E-23, E-24 a E-25), mezi kterými zůstaly zejména na jih od Stříbra poměrně rozlehlé prostory kryté pouze řídce staršími objekty z roku 1936.

Dodatečně došlo ještě k zadání nového úseku D-34, který vznikl odebrání části úseku D-18 stavební firmě Dr. Ing. Švarc z Prahy, která se dostala do těžkých organizačních a finančních obtíží.

Výstavba v roce 1938 měla především za úkol vyplnit tyto proluky a navíc ještě zesílit úseky již postavené. Většina nově navržených objektů byla soustředěna do střední a jižní části Plzeňské čáry, kde byla linie nejslabší. Na sever od Stříbra stavěla plzeňská firma F. Holcbechr úsek 171 Úterský potok. Stříbrsko bylo posíleno úsekem 172 a na jihu měly být propojeny stávající uzávěry pomocí úseků 173 Ježovy, 174 Holýšov a 175 Ježovy, který v oblasti vrchu Běleč navazoval na opevnění Klatovska.

První podoba Plzeňské čáry sestávala ze dvou úseků (VII. Stříbro a VIII. Staňkov) v jejich rámci bylo dokončeno 128 pevnůstek vz. 36 z plánovaných přibližně 150. V dalším roce bylo vytýčeno a zadáno dalších 7 stavebních úseků, v rámci kterých se podařilo vybudovat 282 objektů lehkého opevnění vz. 37. V roce 1938 bylo zadáno dalších 326 objektů vz. 37, členěných do 5 stavebních podúseků. Vybetonovat se podařilo však jen 136 řopíků, navíc mnoho z nich se nepodařilo ani provizorně vybavit lafetací, vzduchotechnikou a dalším vnitřním zařízením, takže jejich bojová hodnota nebyla veliká.

Celkově se tedy opevnění u Plzně skládala v krizových dnech září osmatřicátého roku ze 128 kulometných hnízd vz. 36 a 418 pevnůstek vz. 37. Velká část objektů z posledního roku výstavby však měla velmi nízkou bojovou hodnotu - chybělo vnitřní vybavení, zejména ventilátory a lafetace, mnoho řopíků nebylo stavebně dokončeno a postrádalo izolace, omítky a zemní záhozy.