Charakteristika opevnění v oblasti

Když byla v polovině třicátých let zvažována koncepce obrany Československa a tvořeny první plány na výstavbu opevnění, stálo Jindřichohradecko stranou zájmu. Ačkoliv Rakousko nebylo státem příliš přátelským, jeho vojenský a ekonomický potenciál zdaleka nepředstavoval takovou hrozbu, jako rostoucí moc Německa, či nepřátelský postoj Maďarska.

Prvním stálým opevněním zde vybudovanými bylo pouhých jedenadvacet kulometných pevnůstek z roku 1936, které jako stavební podúsek IV.a Jindřichův Hradec východ vybudovala firma J. Filsak. Tato řídká linie navazovala na pravém křídle na úsek X. České Budějovice chránící jih Čech a úsek IV.b táhnoucí se kolmo k hranici od Třeboně.

Ani v roce následujícím nemělo opevňování jižní hranice velkou prioritu. Moderních pevnůstek vz. 37 zde vzniklo pouhých 26, soustředěných do uzávěry severně od Starého Města pod Landštejnem, které pouze zesilovaly oblast, které v předchozím roce nebyla věnována takřka žádná pozornost.

Takovýto stav v podstatě přetrval až do květnové mobilizace a krize spojené s anšlusem Rakouska. Tímto se dostala obrana jižní hranice do popředí zájmu a její udržení mělo tvořit zcela klíčovou roli při obranných ústupových bojích ve směru západ - východ, se kterými Československé velení počítalo. V průběhu necelých dvou měsíců tak došlo k zadání dalších úseků lehkého opevnění vz. 37 a započala jejich urychlená výstavba.

Při mobilizaci v září 1938 se tak jednotky 29 p.pl. J. J. Švece mohly při připravované obraně opřít o alespoň provizorně bojeschopnou linii, ve které byly starší pevnůstky z roku 1936 včleněny do moderně koncipované linie novějších "řopíků".

Po Mnichovu se prakticky celá oblast od Nového Vojířova na východ stala součástí odstoupeného pohraničí a tak zatímco ostatní pevnůstky byly po vzniku protektorátu systematicky ničeny, zde se dochovaly bez podstatných škod. Určitou změnu tohoto stavu znamenala až padesátá léta, kdy došlo k reaktivaci opevnění na jižní a západní hranici a k uzavření prakticky celého tohoto prostoru. V té době byly nejdůležitější pevnůstky doplněny novými prefabrikovanými vstupními chodbičkami a provedeny některé další - poněkud diskutabilní vylepšení.

V takovém stavu, avšak zbavené většiny vnitřního vybavení, se objekty dochovaly dodnes.

Kromě uvedených úseků vznikalo od léta osmatřicátého roku rovněž druhé postavení, navazující nedaleko Třeboně na podúsek 148 Velechvín - součásti prvního ústupového postavení (Vltavské čáry), a kopírující státní hranici ve vzdálenosti asi třiceti kilometrů. Postavení se dotýkalo obcí Stráž nad Nežárkou, Lásenice, u Horní Pěny se stáčelo hlouběji do vnitrozemí a jihozápadně od Strmilova navazovalo na druhé postavení v oblasti jihomoravského III. sboru.

Podařilo se dokončit betonáž přibližně jedné třetiny zadaných objektů a to v oblastech mezi Lásenicí a Stráží, jihozápadně od Horní Pěny a dva sledy jižně Strmilova. Všechny objekty však byly v průběhu existence Protektorátu v souvislosti s nařízením okupačních orgánů zničeny. Do dnešní doby se dochovaly jen ve formě více či méně patrných trosek.