Výstavba opevnění na Středním Povltaví

Opevnění středního toku Vltavy - známé jako Vltavská čára, bylo součástí prvního ústupového postavení. Zatímco linie lehkého opevnění budované při hranici měly zadržet, nebo spíše zpomalit nepřátelský útok, vnitrozemské linie měly sloužit k podpoře ústupových bojů během plánovaného stahování jednotek na Moravu a dále do Slovenských hor. Tyto obranné příčky byly vytýčeny celkem tři, z nichž alespoň částečně byla dokončena pouze první, vedoucí od Jitravy na Liberecku, přes Mělník a takzvanou Pražskou čáru právě Středním Povltavím, na jehož jižní hranici mělo navázat na druhé postavení v jižních Čechách.

Oblast středního toku Vltavy patřila v rámci Čech vždy spíše k chudším krajům. Vltava tvořila výraznou překážku, kterou překonávaly hlavní silnice jen na několika místech, zatímco hlavní železniční trati probíhaly s vyjímkou takzvané Českomoravské transverzálky, většinou v paraelním směru. Koryto řeky tvořilo ve velké části hluboké údolí, místy lemované vysokými skalními stěnami.

Z doho důvodu neměl plán na výstavbu opevnění v této oblasti zprvu velkou prioritu. Zatímco severně odtud probíhaly opevňovací práce již od roku 1936 a během následující sezóny byly víceméně dokončeny, k zadání prvních stavebních podúseků Vltavské čáry došlo až na jaře 1938 pod vlivem výrazné změny strategické situace Československa, ke které došlo vlivem obsazení Rakouska nacistickým Německem. Prvním opatřením bylo faktické přesunutí těžiště obrany jihozápadních Čech z opevnění u hranic (Plzeňská čářa a Šumava), právě na první záchytnou příčku. V Jižních a západních Čechách byla zrušena plánovaná výstavba několika úseků (například celé linie Kadaň - Toužim - Hradiště) a ušetřené prostředky byly přesunuty na opevnění aktuálně ohrožených jihočeských oblastí.

Od května do června bylo na středním toku Vltavy od Slap až po Hlubokou nad Vltavou zadáno k výstavbě více jak 500 pevnůstek v rámci deseti stavebních podúseků. Linie byla většinou vedena v jediném sledu a to tak, aby byla palbou objektů bráněna hladina řeky. Jen v okolí mostů a jiných přechodů byl doplněn ještě druhý sled, který nechyběl ani v místech zákrutů, kde se řetěz pevnůstek vzdaloval od břehů. V oblasti Týna nad Vltavou pak bylo vytvořeno nevelké předmostí, chránící přístup k tomuto důležitému komunikačnímu bodu.

Velmi málo informací je o plánovaných předmostích u Kamýka a Temešváru. Linie objektů prvního z nich měla začínat u Pardovic, odkud měla sledovat tok Hubenovského potoka do zalesněné oblasti severozápadně Něčína. Zde se měla stáčet k jihu a přes Strupinský les dosáhnout kóty Velká leč nad Jelenci. Západně od Dolních Hbitů měla být uzavřena komunikace Příbram -Kamýk a po východní straně Smolotel měla vystoupat na výrazný vrch Maková hora s barokní poutní kaplí. Po překročení dnešní silnice na Orlickou přehradu v údolí Bohostického potoka mělo být předmostí ukončeno na vltavském břehu mezi dnes zatopenými obcemi Orlické Zlakovice a Těchnice - tedy přibližně na úrovni dnešního tábořiště Spálenka.

Temešvárské předmostí mělo na severu sledovat přibližně tok Otavy - ovšem v poměrně velké vzdálenosti - přes obce Oslov, Tukleky a Vrcovice pokračovat takřka až k Písku, kde se linie lomila zpět k Vltavě a s využitím dobře hájitelného masivu Píseckých hor směřovat přes osadu Mlaky zpět k Vltavě

Je zajímavé porovnat s polohou předmostí číslování stavebních úseků. První z nich - Moráň, má číslo 122 a směrem na jih se čísla úseků zvyšují po dvou. Vynechané číslo zřejmě mělo připadnout úseku, který měl v roce 1939 zesílit stávající opevnění (úsek 122 by byl zesílen úsekem 123, 124 úsekem 125 a tak podobně). Pouze v místech obou předmostí číslování vzrůstá skokem. V případě Kamýka ze 126 (respektive 127) na 131 a v případě Temešváru ze 139 (nebo 140) na 144 - tedy vždy o tři úseky. Tyto čtveřice stavebních úseků tak mohly být hypoteticky zadány v rámci výstavby těchto předmostí. Kamýcké by tak bylo tvořeno úseky 128-130, zatímco Temešvárské úseky 141-143. Bohužel je velmi málo pravděpodobné, že by se v archivu objevily nějaké podrobnější návrhy těchto částí linie, které pravděpodobně existovaly jen v hrubém plánu a nedošlo zde k vytýčení žádného z objektů.

Ačkoliv linie v září 1938 nebyla ještě zcela dokončena a v mnoha místech chybělo vnitřní vybavení pevnůstek, zcela jistě by za překročení řeky zaplatil nepřítel velice krvavou daň. Nejohroženějšími body linie bylo pouze několik míst, kde vltavské údolí překračovaly důležitější komunikace (Zrůbek, Kamýk, Týn nad Vltavou) a zejména jižní křídlo, které bránilo průniku nepřítele z prostoru Českých Budějovic do týlu obrany na Vltavě. Jak vyplývá z doposud publikovaných materiálů, měly jednotky německé 10. armády v případě konfliktu skutečně v plánu proniknout právě touto oblastí.

Po září 1938 zůstaly všechny zdejší řopíky bez vyjímky na neokupovaném území, avšak i zde byly veškěré stavební práce zastaveny. Vznik Protektorátu Čechy a Morava na jaře následujícího roku sebou přinesl i rozkaz k jejich urychlené likvidaci. Kromě obavy z možného využití v případě povstání bylo v zájmu okupační moci vymazat z krajiny tyto pomníky odhodlání bránit svou vlast. Po celé léto tak po břehu řeky postupovaly stavební čety, po kterých z objektů zůstávaly jen rozvalené trosky a hromady betonové drti. Ušetřeno zůstalo jen menší množství řopíků, které stály poblíž civilních objektů - zejména u mlýnů a pilířů mostů. Jejich počet se pohyboval okolo třiceti, avšak i tyto byly znehodnoceny vyplněním kameny a zalitím betonem.

Úplný zánik takřka všech pozůstatků Vltavské čáry pak znamenala výstavba mírně megalomanské Vltavské kaskády. Kromě několka desítek kilometrů říčního údolí, jehož krásu dnes můžeme obdivovat jen na starých fotografiích se tak hluboko pod hladinou ocitly takřka všechny trosky i většina zabetonovaných objektů. Navštívit tak lze pouze šest z nich v prostoru mezi Kamýkem a hrází Orlické přehrady, osamocené pevnůstky stojí u Pardovic a na zahradě hájovny Cirhan. Pouze za výrazného snížení hladiny jednotlivých přehradních nádrží lze vidět pět dalších pevnůstek u Zvírotic, Zrůbku, Bučil, Hladné a Pardovic.

Zdroje a literatura:

1. ARON Lubomír a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938, Náchod 1990
2. ČÁKA Jan: Zmizelá Vltava, Beroun 1996
3. KOČIČÁK: Vltavská čára, http://kocicak.kgb.cz/opevneni/vltava.htm
4. LÁŠEK Radan: Vltavská linie, Dvůr Králové nad Labem, 1998.
5. LÁŠEK Radan: Mapa Vltavské čáry - 1:25 000, nepublikováno.