Výstavba lehkého opevnění u II. sboru

Oblast spadající do kompetence II. armádního sboru obsahovala takřka celé východní a část severních Čech. Hranice se sousedním I. sborem začínala v Krušných horách nedaleko Bíliny a odtud směřovala k jihovýchodu, zhruba souběžně s tokem Labe. Jižně od Mělníka hranice řeku překračovala a obloukem od severu a východu obcházela Milovický vojenský prostor a přibližně jižním směrem pokračovala do prostoru Sázavy, kterou sledovala až ke styku s III. sborem (jižní Morava) v Žďárské vrchovině. Zde se hranice lomila k severovýchodu a sledovala přibližně pomezí Čech a Moravy končila v Německém pohraničí v oblasti Králík, kde sousedila se IV. sborem (severní Morava).

První program opevňovacích prací schválený v prosinci roku 1935 počítal pouze s těžkým opevněním. Jeho výstavby, členěná do několika etap, počítala v popisované oblasti s vybudováním souvislého pásu izolovaných těžkých objektů, posílených dělostřeleckými tvrzemi a to hned v etapě první. Pouze v Jeseníkách a Krkonoších, měly být přehrazeny pouze nejdůležitější komunikace a s dobudováním se počítalo až v následujícím časovém období.

Krátce po schválení tohoto plánu však došlo k politickému rozhodnutí provést opevňovací práce ve všech oblastech a to již v první etapě. Vzhledem ke kapacitám a finančním možnostem tehdejší ČSR však nebylo možno vybudovat v požadovaném termínu těžké opevnění v takovém rozsahu a proto bylo přikročeno v rámci druhého opevňovacího programu k výstavbě objektů opevnění lehkého - v podstatě předem připravených prvků polního opevnění v odolném a stálém provedení. Vznikly tak první uzávěry a linie kulometných pevnůstek označovaných jako vzor 36.

V zimě 1936-37 došlo k dalšímu přehodnocení opevňovacích prací. Bylo zřejmé, že lehké opevnění z roku 1936 nemůže splnit požadavky na něj kladené a proto byl navržena nová koncepce strategické obrany státu, opírající se o daleko dokonalejší a celistvější obranné linie sestavené z nově projektovaného objektu označovaného jako vz. 37. Takto upravený program měl za cíl nejen vybudovat souvislou linii při hranicích, ale počítal ve většině oblastí i s pozdějším vybudováním druhého postavení a nově byla zařazena i myšlenka přehrazení státu takzvanými ústupovými příčkami, o něž se měla opírat obrana při plánovaném ústupu armády z prostoru Čech.

V oblasti II. sboru probíhala výstavba pevnůstek vz. 37 již od první poloviny roku. Na rozdíl od lehkého opevnění z roku 1936 budovaného v předpolí, nově budované linie sledovaly průběh plánovaného a budovaného těžkého opevnění.

Výstavba probíhala přednostně v nejvíce ohrožených oblastech od Orlických hor až po Krkonoše, severně od Liberce a na několika místech v Lužických horách. Linie byla rozdělena na úseky (označené velkými písmeny - A, B, C...) a ty dále děleny na podúseky (přidáním číslice - A1, A2, B1...). Původně přehledný systém se poněkud zkomplikoval dělením podúsekú a novým zadáváním výstavby částí úseků, kde se původně vybraná firma neosvědčila či stavební práce neprobíhaly dostatečným tempem.

Třetí, takzvaný Husárkův program, schválený v listopadu 1937, zahrnoval již od počátku rozsáhlou výstavbu lehkého opevnění, přičemž výstavba těžkých srubů byla na mnoha místech státu odložena, či zrušena, a veškerá tíha obrany přesunuta na opevnění lehké.

Hlavní prvek nově koncipované obrany tak tvořily dva sledy kulometných pevnůstek, které byly jen na nejdůležitějších místech zesíleny boční palbou jednotlivých předsunutých izolovaných srubů opevnění těžkého. Pevnostní výstavba dle starší koncepce tak měla proběhnout v podstatě jen mezi Odrou a Krkonošemi, kde již byla v pokročilé fázi budování. Nově navrženy, případně přehodnoceny byly také vnitrozemské linie obrany, jejichž úkolem bylo zachytit případný průlom nepřátelských sil skrz hlavní obranné postavení v hraničních horách.

Ve výstavbě těžkého opevnění se mělo pokračovat dle původního programu. Nově mělo být takto opevněn prostor severní části Orlických hor a uzávěry na obou stranách Krkonoš. Rovněž v budování lehkého opevnění se mělo pokračovat v dosavadní výstavbě, plánující dokončení zhruba 1500 objektů.

Nově měly být vybudovány uzávěry labských přechodů mezi Hřenskem a Mělníkem o rozsahu cca 110 objektů.

Konkrétní podobu rovněž dostalo druhé obranné postavení, kde se počítalo s dalšími 450 objekty na linii Liběchovický potok - Chlum - Branné - Zákupy - rybník Hammer - Ještěd - Šimonovice - Jablonec n. N. - Tanvald Vysoké n. J. - Jilemnice - Hostinné - Dvůr Králové n. L. - předmostí Jaroměř Opočno - Solnice - Žamberk - Jablonné n. O. - Suchý vrch, přičemž nejsilněji měl být opevněn úsek n západ od Jilemnice.

V dalších letech se měla vybudovaná obrana zesílit na důležitých místech dalšími těžkými objekty a dále posílit druhé postavení mezi Jilemnicí a Suchým vrchem. Dále mělo být posíleno postavení na Labi a výhledově i vybudovány další uzávěry těžkého opevnění v Lužických horách.

Zcela dokončen měl být plán roku 1942, přičemž již během let 1939-40 měla být zajištěna dostatečná obranyschopnost i proti překvapivému útoku.

Již během projednávání Husárkova plánu byly vzneseny některé připomínky a protinávrhy. velitel II. sboru například požadoval protažení druhého postavení dále na východ do podhůří Orlických hor. Požadována byla rovněž přednostní výstavba těžkých objektů v Krkonoších, neboť v zimním období byly lehké objekty vz. 37 v podstatě nebojeschopné. Z finančních důvodů byla však většina těchto návrhů neschválena a k realizaci mělo dojít pouze v případě čtveřice srubů arabské odolnosti na Luční hoře a Kotli.

Po řadě dalších urgencí ze strany velitelství II. sboru však byl plán na výstavbu druhého postavení modifikován tak, že byl nyní kladen hlavní důraz na opevnění prostoru mezi Chrastavou a Mělníkem (vznikl tak zárodek Liběchovské příčky) a teprve po zajištění této oblasti se mělo pokračovat ve výstavbě východním směrem.

Nedlouho po definitivním schválení se však pronikavě změnila strategická situace neboť došlo k anšlusu doposud neutrálního Rakouska. Takřka přesně o měsíc později již byl vydán dodatek k programu opevňovacích prací, modifikující dosavadní třetí (Husárkův) program pro nově nastalou situaci. Tento dodatek nyní kladl hlavní důraz nejen na obranu hranice severní, ale nyní i jižní.

V oblasti II. sboru byla prakticky opuštěna myšlenka trvalé obrany v oblasti Lužických hor a na severním toku Labe a byla dokonce zvažována i myšlenka ukončení výstavby na již zadaných úsecích. Nakonec bylo však rozhodnuto dokončit zdejší opevnění v původním rozsahu, avšak bez plánovaných těžkých uzávěr. V červnu pak bylo dokonce rozhodnuto prodloužit obranu na Labi podél řeky Bíliny až k prvnímu postavení v oblasti I. sboru.

Hlavní postavení se nyní přesunulo na čáru Mělník - Chrastava - Liberec, kde mělo dojít k výraznému urychlení zadání výstavby úseků pevnůstek vz. 37 a k propojení s původním prvním postavením (úsek S). Rovněž se zde měla v co nejkratším čase připravit výstavba těžkého opevnění.

V prostoru Krkonoše - Orlické hory se mely urychleně zadat k výstavbě i ty úseky těžkého opevnění, plánované na další roky a co nejrychleji tak dobudovat souvislou linii i v málo prostupných oblastech Orlických a Jestřebích hor. Z toho důvodu byla rovněž odsunuta výstavba zbylé části druhého postavení, kromě výše zmíněného úseku Mělník - Chrastava.

Takto upravený plán nadále procházel různými drobnými změnami. Na přelomu léta a podzimu osmatřicátého roku pak byly připravovány podklady pro další výstavbu v roce 1939. V nich se uvažovalo především s odloženým druhým postavením, které mělo být nakonec realizováno i v Orlických horách, avšak zde se mělo blíže přimknout k postavení prvnímu. Nově měly být zařazeny i dvě příčky v Krkonoších.

K realizaci však již bohužel nedošlo.