Historie výstavby

Lehké objekty z roku 1936:

V plánu na výstavbu lehkého opevnění v roce 1936 bylo v oblasti pražského Zemského vojenského velitelství rozhodnuto opevnit přednostně několik oblastí, z nichž se Orlických hor dotýkala zejména čára Žamberk - Náchod -Trutnov. Pro tento prostor byly vyčleněny prostředky ve výši 10 513 000,- Kč, z nichž se mělo vybudovat dle prvotního plánu 55 jednostřílnových, 53 dvoustřílnových a 8 třístřílnových kulometných hnízd, včetně 33 chat pro jejich osádky a překážek.

V Orlických horách se výstavba soustředila především do předpolí projektované linie pěchotních srubů, takže s vyjímkou dvojice objektů uzávěry údolí Bělé (stavební úsek I.c) se všechna kulometná hnízda nacházela na straně hor přivrácené k hraniční řece Divoké Orlici. Stavební úsek I.a začínal na východě nad obcí České Petrovice a táhl se přes Zemskou Bránu, Bartošovice, kótu Polom až na úroveň budované tvrze Hanička , kde navazoval úsek I.b sledující dále Orlici proti proudu až do prostoru osad Trčkov a Bedřichovka východně Velké Deštné. Izolovaný úsek I.c byl již zmíněn a úsek I.d byl budován až nad Olešnicí, takže je již všeobecně řazen k náchodsku.

V úsecích I.a byly dodatečně vloženy některé pevnůstky, takže se jejich počet zvýšil z původních 16 na 22 objektů. Celkem tedy v oblasti bylo postaveno 40 těchto kulometných hnízd a 11 chat pro jejich osádky.

Postupem výstavby těžkého opevnění a úseků pevnůstek vz. 37 bylo rezignováno na jakoukoliv déletrvající obranu v pásmu lehkého opevnění vz. 36. Nadále se zde počítalo pouze s bojem na zdrženou a jejich posádky měly před přesilou ustoupit na pásmo HOP (hlavní obranné pásmo). V krizovém období roku 1938 tak byly obsazeny pouze jednotkami Stráže obrany státu.

Lehké objekty vz.37:

První úseky lehkého opevnění byly zadávány od května 1937 v místech, které byly ohroženy možným vpádem nepřítele a zároveň zde zatím neprobíhala výstavba těžkého opevnění. V oblasti II. sboru to byla například oblast Liberecka a některé úseky na Náchodsku. Na zadání prvních stavebních podúseků na hřebenech Orlických hor tak přišla řada až na přelomu léta a podzimu.

Na rozdíl od starších objektů z předchozího roku byly nově projektované řopíky přímo začleněny do linie srubů těžkého opevnění a to i přesto že jejich výstavba spadala pod kompetenci různých vojenských orgánů a podle původního plánu je měly obsazovat i jiné jednotky než hraničářské pluky.V prostoru Orlických hor se tak setkáváme s hlavním obranným postavením tvořeným předsunutými pevnůstkami z roku 36, pásma těžkých objektů a tvrzí a následných dvou sledů pevnůstek vz. 37, což dohromady se zátarasy a polním opevněním které jednotlivé tyto prvky spojovalo, slibovalo vytvoření skutečně pevné a především do hloubky členěné linie, odolné i proti soustředěným útokům nepřítele.

Je nutné poznamenat, že později - po přijetí takzvaného Husárkova plánu a zejména po květnu 1938, kdy se radikálně změnila strategická situace ČSR, byla koncepce opevnění užitá v Orlických horách radikálně změněna a u nově projektovaných opevnění jakými byla třeba výstavba těžkého opevnění na Liberecku, liběchovské příčce, ale i pražské čáře byla důležitost hlavních prvků obranného postavení otočena - tedy již nebyla hlavní kostra linie tvořena sruby těžkého opevnění a tvrzemi zesílena kulometnými hnízdy, ale naopak: dva sledy kulometných pevnůstek byly na důležitých místech zesíleny jednotlivými sruby. Důvod byl zejména finanční, neboť nebylo možné po celém obvodu státních hranic budovat tak nákladné obranné stavby, jakými byly například dělostřelecké tvrze, ale svojí roli zde hrálo i množství jednotek, které bylo nutno vyčlenit speciálně pro boj v objektech těžkého opevnění, kdežto řopíky mohla obsazovat běžná pěchota, a samozřejmě i časová tíseň.

Oblast byla rozdělena na několik stavebních úseků, dělených dále na podúseky. Od východu to byl úsek A (Mladkov), B (Rokytnice), C Jelenka a část úseku D1 (Rzy). ještě před zadáním výstavby došlo k rozdělení úseku C na podúseky C1 (Jelenka) a C2 (Sedloňov). Krátce po zadání podúseku D1 byl tento pro urychlení výstavby dále rozštěpen a z východní části se stal úsek D1a (Olešnice). K zadání úseku B došlo v červenci a ostatní byly zadány v průběhu září a října. Hned v počátcích výstavby se vyskytly problémy s některými vybranými stavebními firmami: Úsek B byl odebrán firmě Havlíčeka nově zadán jako B1 pražské firmě Syrový a v olešnickém úseku D1a došlo ke sporu mezi VSD a firmou Capoušek, která zřejmě odváděla nekvalitní práci. V průběhu výstavby došlo ke změnám v úseku C2, který je někdy v souvislosti se zadáním úseku vložených objektů uváděn i jako X.

Zcela dokončit se podařilo jen nejzápadnější úsek Olešnice, avšak i zde nebylo nainstalováno zdaleka veškeré vybavení a chyběly zejména ventilátory a lafetace. V ostatních oblastech byla situace ještě daleko horší a v září 1938 zde bylo alespoň provizorně vyzbrojeno odhadem pouhých několik desítek pevnůstek z celkem 389 vybetonovaných. Zatímco ve východní polovině hor tento nedostatek nebyl tak katastrofální, neboť zde byla dokončována linie těžkého opevnění, mezi Jelenkou a Velkou Deštnou zůstal zcela neopevněný prostor, který musel být za mobilizace přehrazen pouze provizorními polními stanovišti.

Díky své odlehlosti jsou dnes objekty a jejich staveniště víceméně ve stavu, v jakém je v roce 1938 opustili vojáci, nebo stavební firmy. Jen veškeré vybavení zmizelo, takže se zde nesetkáváme ani s jinde běžnými poválečně osazovanými mřížemi. Díky tomu, že byla celá oblast součástí Sudet, nedošlo zde s vyjímkou okolí Českých Petrovic k žádné systematické likvidaci, avšak v souvislosti s německými ženijními zkouškami byla silně poškozena část linie v úseku A mezi tvrzemi Adam a Bouda. Ze všech takto postižených řopíků však zůstaly alespoň dobře čitelné trosky. Do jejich podoby rovněž výrazněji nezasáhla ani poválečná reaktivace. Ve druhé polovině čtyřicátých let zde byly sice prováděny základní udržovací a konzervační práce, tím ale zájem armády o lehké opevnění v této oblasti nadobro skončil o čemž svědčí i fakt, že zdejší oblast je snad jediná, ve které nejsou v objektech napsána vojenská evidenční čísla.