Výduchy vzduchotechniky

Nejmarkantnějším rozdílem odlišujícím řopíky vybudované v roce 1937 od výstavby z roku následujícího je umístění výduchových otvorů ventilace. Starší řešení používalo vertikálně esovitě zakřivené trubky, takže mřížka na vnější stěně byla o cca 20 cm níže než ústí trubky u digestoře na straně vnitřní nad střílnou. Jelikož hrozilo nebezpečí proniknutí odražených střel dovnitř objektu, bylo v dubnu roku 1938 schváleno řešení nové. Při něm je trubka ventilace ohnuta v koleni o 90° vzhůru a ústí zespodu do prostoru za mřížkou ve vnější stěně. Ta se tak posunuje o skoro 40 cm vzhůru, přímo pod zaoblenou hranu stropní desky - poloměr zaoblení se změnil ze 40 cm na 20 cm (u objektu normální odolnosti). Jak již bylo řečeno, hlavní výhodou byla praktická nemožnost průniku střel dovnitř pevnůstky. Oproti tomu se částečně zvýšila zranitelnost výduchu a existovala i reálná možnost proniknutí kapalné hořlaviny.

Pro terénních průzkumech se starší řešení většinou označuje jako typ S a mladší jako typ L (podle charakteristického tvaru). V tabulkách úseků a závěrečných zprávách se lze setkat také s označením vz. 37 a vz. 38, podle roků výstavby.

Mřížky kryjící výduchy se vyskytují buď v původní podobě, nebo poválečné, přičemž originální se skládají z rámečku ve kterém jsou tři pruty z kulatiny, navích chráněné ocelovou síťkou, která se ovšem dochovala pouze vyjímečně.

---