V případě, že byly objekty umístěny týlovou stěnou ke srázu či skále, hrozila oprávněná obava, že při intenzivní dělostřelbě dojde k zasypání vchodu a tím uvěznění osádky a v konečném důsledku tak k vyřazení celého řopíku z boje. Z toho důvodu bylo užíváno speciální úpravy spočívající v zakrytí vchodu jakýmsi tunelovitým přístavkem.
Nejčastější je tato varianta u řopíků typu A a B, kdy je přístavek otevřen z obou stran. Méně obvyklá je varianta chodbičky přístupné jen z jedné strany (často využívána například u typu E). Ještě vzácnější je vytvoření dlouhé přístupové chodby. Asi nejznámějším objektem je č. 13 úseku B-7 na Karlštejně. V žádném případě však nikde nedošlo k extrémnímu řešení přístupu podzemní štolou jako v případě lehkého objektu z roku 1936 v Bílině.
Velice časté je toto řešení v západních Čechách (vyskytuje se ovšem i jinde), zejména v okolí Stříbra, kde linie kopíruje to Mže, a kde je podobných objektů více. Bohužel přistavěním prefabrikací ke vstupu v rámci reaktivace tyto zajímavé úpravy víceméně překrylo, takže zůstávají z větší části skryté pod záhozem týlové strany objektu.
Extrémním případem úpravy vstupu představuje několik objektů na jižní Moravě, kde byla kvůli ohrožení týlové stěny střelbou z Rakouského území vybudována celá krytá "předsíňka".