Dělení překážek

Existuje několik hledisek, dle kterých lze zátarasy roztřídit. Základní dělení je na překážku intervalovou a obvodovou. Obvodová - většinou ve formě jednoduché řady překážkových kolíků s ostnatým drátem obklopovala každý lehký objekt, přičemž mnohdy byly užívány improvozované dřevěné kolíky.

Intervalová překážka oproti tomu vyplňovala mezery mezi jednotlivými pevnůstkami. Objekty lehkého opevnění vz.37 se měly navzájem krýt svými bočními palbami, které se považovaly za nejúčinnější a trasa překáže se obvykle vedla blízko přední hranice palebného vějíře tak, aby se před sousedním objektem křížila palba z obou jeho sousedů. Intervalová tak probíhala v ideálním případě "cik cak" v předpolí objektů prvního sledu, což nejlépe vynikne na dobových snímcích.

Intervalovou překážku je dále možno rozdělit na protipěchotní a protitankovou. Použití konkrétních typů záviselo na vlastnostech terénu a tím i na stupni ohrožení. V lesích a horách byla užívána jednoduchá dvojřadá překážka z ostnatého drátu napnutého na ocelových kolících, kterým se pro jejich charakteristický tvar začalo říkat prasečí ocásky. Její odolnější varianta byla po obou stranách kotcena. Místa ohroženější přehrazovala překážka třířadá - opět v provedení s kotvením i bez něho.

Nejodolnější byla překážka proti útočné vozbě, jak zněl dobový název protitankových zátarasů. Během let 1936-37 bylo vyvinuto - především pro účely těžkého opevnění, několik základních typů, označených jako A, B1, B2 a C, přičemž pro lehké opevnění se uvažovalo výhradně s typem posledním. Ačkoliv standardním typem označeným jako C byla překážka ze dvou řad rozsocháčů s mezilehlou řadou ostnatého drátu, dobovými fotografiemi je doloženo užívání pouze jediné řady, doplněné jedno, nebo dvouřadou kotvenou protipěchotní překážkou.

Zdroje a literatura:

1. ARON Lubomír a kolektiv: Československé opevnění 1935-38, Náchod 1998.
2. KOMANEC Zdeněk, PRÁŠIL Michal: Tvrze Československého opevnění 1935-1938, díl II., Brno 1999.