Lehký kulomet ZB vz. 26

Jedná se o předválečný vzduchem chlazený lehký kulomet, který se postupem doby dostal do výzbroje mnoha armád světa. Mezi vojáky byl oblíbený svoji jednoduchostí a snadným ovládáním. Zásobování střelivem se provádělo schránkovým zásobníkem na 20 ran. Hlaveň bylo nutno měnit po 200 ranách nepřetržité střelby. Obecné údaje o této zbrani jsou nalezitelné v běžně dostupné literatuře, zaměřím se spíše na problematiku osazení v LO vz. 37.

Kromě samotného kulomet si do objektu osádky donášely i příslušenství této zbraně. Jednalo se vždy alespoň o 2-3 náhradní hlavně v koženo-plátěných obalech, základní potřeby ZI v brašně střelce a na určitý počet objektů bylo určeno i příslušenství ZII (náhradní díly zbraně).

Kulomet vz. 26 bylo možno upnout do univerzální lafety vz. 37. Bylo však nutno sejmout dvojnožku a objímku pístové trubice roztáhnout a lůžka přesunout na pístovou trubici. Na volné lůžko se nasadil tzv. přední úchyt a v poloze otočené o 180 st. se zajistil příložkou, která celek v lůžku zafixovala tak, aby se kulomet v lafetě nesklápěl. Na přední část pouzdra závěru se nasadil tzv. zadní úchyt - tedy svěrka, která se předním koncem opřela o nálitek s otvorem na pístové trubici určený pro zavěšení na torbu. Svěráček se utáhnul mosazným trnem z příslušenství lafety a takto připravený kulomet se vpředu zasunul do drážek lafety a vzadu na kolébce se svěráček zajistil zástrčkou posuvně přichycenou ke kolébce lafety. Ještě bylo nutno nasadit odpadní nástavec pro usměrnění vystřílených nábojnic, který se zaklesl za drážky na pouzdře závěru a otvorem v horní části za přední spojovací čep pouzdra závěru. Kulomet byl pak připraven k palbě.

Hlaveň kulometu bylo možno vyměnit přímo v zalafetované zbrani. Horší situace však byla s případnou rozborkou závěru nebo výměnou závorníku. Bylo nutno sejmout odpadní nástavec a kulomet vysunout z drážek do patřičné vzdálenosti tak, aby šlo sklopit pažbu o 90 st. po vysunutí horního spojovacího čepu. Sklopení bránila totiž hřídel s ovládacím kolečkem lafety. Nicméně porucha, kdy by bylo měnit závěr mohla nastat výjimečně (ulomený zápalník či vytahovač).

Uchycování lehkého kulometu do lafety byl však zbytečný přepych, pro běžné střelecké úkony stačil tzv. improvizovaný závěs LK vz. 26. Závěs se jednoduše zajistil ve spodním oku střílny (viz výstroj a vybavení LO) a kulomet (bez dvojnožky) se do něj uchytil tak, že se zmáčkla objímka pístové trubice a vsunula do vidlice závěsu, kloubové spojení se zajistilo šroubem s okem, který sloužil ke spojení objímky trubice s polním podstavcem. Závěs bezpečně zachycoval zpětné rázy, umožňoval pohodlnou manipulaci s kulometem a v případě doplnění o jednoduché zařízení pro nepřímou střelbu tak 100% nahradil univerzální lafetu.

V roce 1938 byla do výzbroje zavedena univerzální lafeta vz. 38, která samozřejmě umožňovala také uchycení kulometu ZB vz. 26. Vpředu byl kulomet uchycen v dříve zmíněném závěsu, vzadu bylo pouzdro chyceno svěrkou. Jelikož je však závěs LK 26 vyosen o 6 mm vpravo kvůli umístění mířidel, bylo nutno na zbraň lafetovanou ve strakonické lafetě nasadit tzv. příložku LK. Ta se nasadila zleva na přední část pouzdra závěru a proti spadnutí byla jištěna planžetou kopírující kruhové spojení přední části pouzdra závěru s pístovou trubicí. Vzhledem k charakteru lafety vz. 38 nebyl již pohyb zbraně ve střílně tak snadný, bylo nutno překonávat třecí síly při pohybu střelecké mapy a náměrné tyče. Avšak bylo již možno použít nepřímého zaměřovače.

Dle možností ještě doplním další informace a fotky.

---