Těžký kulomet ZB 53 (těžký kulomet vz.37)

Jedná se o vzduchem chlazenou zbraň, kterou na počátku 30.let vyvinula a vyráběla Zbrojovka Brno. Později probíhala výroba i ve Vsetíně. Vyráběl se od roku 1937 do počátku 50.let. Kulomet má ráži 7,92 mm a používalo se v něm tehdy běžného puškového střeliva 7,92 mm Mauser. Zbraň byla vyvážena i do zahraničí takže je možno se s ní setkat hlavně v Rumunsku dále v Jugoslávii ale i dalších zemích jižní a střední Ameriky a v Asii.

Další technické údaje je možno najít v nejedné publikaci věnující se čs. opevnění.

Ke zbrani patří ještě další příslušenství, které si do objektu přinášely osádky. Jsou to potřeby I , které byly v brašničce střelce a jejichž složení bylo zhruba obdobné jako u LK vz.26, dále několik náhradních hlavní, schránka a kovovým pásem na 250 ran, schránka s čištěním a náhradními díly (ta byla pravděpodobně určena pro několik objektů) a konečně schránka s plničkou vz.37. Hlaveň byla zkonstruována tak, aby vydržela nepřetržitou 5-ti minutovou střelbu tj. zhruba 2.500 ran. V praxi se ale hlaveň vyměňovala zřejmě dříve.

Kulomet vz.37 bylo možno upnout do lafety vz.37. Předně ho ale bylo nutné sejmout z polní trojnožky. Zatímco přední zajišťovací kolík zůstal po vytažení na trojnožce zadní bylo nutno z kulometu ještě dodatečně vyjmout. Později byly pro potřeby LO vz.37 rozděleny kulomety již bez polních trojnožek se zajišťovacími kolíky. Do předního očka na pouzdře, v němž je vložena hlaveň, se nasadil přední úchyt s trnem a do drážek na spodní straně pouzdra závěru se nasunul odpadový nástavec. Takto připravený kulomet se vpředu zasunul do drážek lafety a vzadu na kolébce se odpadový nástavec spolu s očky na pouzdře závěru zajistil zástrčkou posuvně přichycenou ke kolébce lafety. Pak již stačilo založit pás a bylo připraveno ke střelbě.

V zalafetované zbrani bylo možno vyměnit kromě hlavně celý závorník a s tím související zápalník a vytahovač nábojnic, posunovač pásu, segment vývodu prázdného pásu a vratnou zpruhu. Při výměně hlavně se zbraň z lafety vyjmula, sejmuly se nástavce a takto odstrojený kulomet se uchytil na sklopný stolek, který byl přišroubován na stěně vedle střílny. Pak bylo možno hlaveň pohodlně vyměnit. Pro přidržení hlavně aniž by se člověk popálil se daly použít azbestové rukavice nebo obyčejný hadr. Na tomto sklopném stolku se prováděla i kompletní rozborka kulometu a jeho údržba.

Pro improvizované uchycení kulometu do střílny se dosud nepodařilo objevit nějaký nástavec. Pravděpodobně nebylo pro tento kulomet vyprojektováno a tím ani vyráběno nic takového jako pro LK vz.26 (viz. reálná výbava objektu LO - nouzová výbava).

V roce 1938 byla do výzbroje zavedena univerzální lafeta vz. 38, která samozřejmě umožňovala také uchycení kulometu TK vz. 37. Zbraň se zde upínala na tzv. nosič těžkého kulometu. Vpředu byl nosič čepem uchycen k odměrovému rámu lafety a v polovině byl nosič uchycen svěrkou. Na zadní část nosiče se přišrouboval odpadový nástavec a za tamtéž umístěné háky se zahákla očka od lanek s protizávažími, která vyvažovala váhu zbraně. Na horní části nosiče byla dvě oka do nichž se nasadil TK vz.37. Ten se do lafety vkládal tak jak se sejmul z polní trojnožky tj. i se zadním zajišťovacím kolíkem.V předu se zajistil kolíkem, který byl na lafetě. Nakonec se ještě přestavila panoramatická deska s nakreslenou mapou a bylo hotovo.

Zdroje a literatura:

1. Československá zeď; M.Ráboň, T.Svoboda; SPČO; Brno 1997
2. Československé opevnění 1935-38; L.Aron; OM Náchod a FORTprint; Náchod 1998
3. Fortsborník 7/III; kolektiv autorů; SPČO; Brno 2004
4. Vlastní zkušenosti se zbraní

---