Šumavské sněžnicové putování

Pěšky, autem, vlakem, autobusem, na kole, na běžkách a na lodi – poněkud nezvyklý začátek článku o LO, když vyjmenovávám způsoby přemísťování v prostoru… Po 10 letech průzkumu řopíků jsme už vyzkoušeli všelijaké možnosti přesunu, ale dlouho jsme s Tomášem přemýšleli o možnosti využití sněžnic na průzkum opevnění v horském terénu, kde dosahuje sněhová přikrývka tloušťky několika desítek cm. Ani jeden z nás s nimi neměl doposud zkušenosti, což nás jen utvrzovalo v tom, že je musíme vyzkoušet. Několikrát v minulosti jsem chodil na běžkách po Šumavě či Jeseníkách, ale v lesnatém terénu se běžky příliš neosvědčily. S naším sněžnicovým nápadem jsme seznámili kolegu Vláďu Sýkoru, který nadšeně souhlasil a dal věci do pohybu. Náš cíl byl jasný – úsek 195 Volary. Linie zde vede po rašeliništích, kde je v silně podmáčený terén a průzkum se zde provádí těžko i v létě (za předpokladu zachování suchých bot) . Termín byl stanoven nakonec na víkend 18.- 19.2. 2006, na kdy byly i zapůjčeny sněžnice.

Den první – dobytí Volarského potoka

V sobotu v 11:50 přijíždí Tomáš s Vláďou do Lenory, kde je vyzvedávám u autobusu a po vybalení věcí a najezení vyrážíme po 13 hod vlakem do Volar, kde máme hned přípoj směr Černý Kříž. Sněžnice pohupující se přivázané k batohům na našich zádech vzbuzují mezi cestujícími údiv, běžkaři jedoucí do Nového Údolí jen nevěřícně kroutí hlavou, když provádíme „výsadek“ z vlaku u železničního mostu přes Teplou Vltavu. Hned za mostem totiž stojí dva objekty D v zesíleném provedení, jejichž existence je tak profláklá, že snad ani není třeba se o nich více zmiňovat. Přímo na mostě provádíme společné foto a pak konečně přichází onen okamžik „O“ nazutí do sněžnic a zkoušíme s nimi chodit. Již je nám jasné, že pro nás jsou to jen malé krůčky, ale jsou to velké kroky pro bunkrologii. Naše nadšení ovšem rychle vyprchává poté, když se při slézání náspu boříme po kolena do sněhu. Bez sněžnic se však boříme po pás, takže se sněžnicemi je to vlastně „pohoda“.

Zaměřujeme obě déčka a vyrážíme po linii na jihovýchod – po směru toku Vltavy. Druhosledové éčko vypouštíme a razíme si cestu sněhem k objektu č. 45. Ten nalézáme vcelku rychle, natáčíme zde propagační videosekvence a Vláďa rozdává energii sbalenou na cesty do jedné tablety, abychom vydrželi. Objekty zaměřujeme GPS, přístrojů je dokonce víc než účastníků expedice. Počasí je nádherné, modrá obloha, odrazy slunce na zasněžených loukách kolem řeky, zamrzlá Vltava či solitérní stromy – necháváme se zlákat a sekáme na digitály jeden snímek za druhým a kocháme se krásou přírody. Pomalu postupujeme vpřed k dalším řopíkům, Tomáš vpředu statečně razí cestu hlubokým sněhem a my v jeho stopách. Boříme se asi do úrovně lýtek, ale i tak je chůze velice náročná, neboť kromě nohy je třeba při každém kroku kromě nohy se sněžnicí zvednout i pár kilo mokrého sněhu…

Takto jdeme pomalu vpřed, postupně nalézáme všechny řopíky, avšak u objektu č. 41 nám je již jasné, že další průzkum již nezvládneme. Porovnáním s GPS zjišťujeme, že 2 km jsme šli s přestávkami na focení a měření téměř 3 hodiny, takže je nejvyšší čas na ústup, dokud je světlo. To se lehko řekne, avšak hůře koná. Předchozím pochodem jsme byli již dost znaveni a navíc jsme se začali čím dál víc bořit do sněhu a jdeme jen velice pomalu. Nakonec jsme došli až do otevřeného údolí Volarského potoka, kde se naskytly dvě možnosti dalšího pochodu. Buď překročit potok a pak lesem dojít asi k 1 km vzdálené silnici Volary – Nová Pec nebo podél potoka po louce dojít k téže silnici vzdálené přibližně 2 km. Tomáš se rozhoduje pro první variantu a vyrážíme podél potoka hledat vhodné místo na přechod. Mostek žádný v dohledu není, takže Tomáš nalézá úzké místo a poměrně riskantně, avšak úspěšně potok přeskakuje. Po něm nastupuje na skokanské místo Vláďa, avšak při přípravách na skok se s ním utrhl sníh a Vláďa spadl po kolena do vody. Tomáš ho pohotově vytahuje, takže mu voda do bot příliš nenatekla, ale i tak mne vidina koupele v chladném potoce odrazuje od skokanských pokusů a rozhoduji se pro variantu č. 2. Přes potok se tedy s Tomášem domlouváme, že se sejdeme za pár hodin u silničního mostu přes tento potok. Já vyrážím pomalu se stmívající krajinou po louce proti proudu potoka, naposledy se ohlížím a vidím dvě postavičky mizící do lesa. Přemýšlím, zda se s nimi ještě uvidím… Mám před sebou 2 km pochodu (tj. 2 hodiny na sněžnicích) a začíná se stmívat. Nepěkné vyhlídky. V zimě zde již jdu už po třetí, ale předtím vždy na běžkách a s někým. Chvílemi se zase bořím po pás, ale nakonec zjišťuji, že sníh kolem potoka trochu umrznul a na povrchu se vytvořila pevnější krusta, která mne na mnoha místech unese bez většího zaboření do sněhu. I tak ale cesta jde pomalu a most v nedohlednu. Chvílemi propadám zoufalosti a rozhlížím se v lese, kde by se dalo přespat (a umrznout), pokouším se dovolat domů a rozloučit se s rodinou… Naštěstí se v dáli přede mnou objeví světélka Volar a vidím světla aut – vytoužená silnice! Nakonec se scházíme u mostu s Tomášem a Vláďou prakticky ve stejnou dobu a na nedaleké autobusové zastávce vyčkáme na příjezd mého švagra, který nás odváží autem zpět do Lenory. Pro dnešek se s námi loučí úsek 195 zajímavou rudou září nad Vltavou (viz foto, neplést se stejnojmennou září nad známým městem na VOP, kde bydlí jeden z účastníků této expedice). V Lenoře se okamžitě jdeme posilnit do místní restaurace (díky vyčerpání máme i problémy sníst objednanou večeři), kde plánujeme program na druhý den. Brzy se však přesouváme zpět do bytu a debatujeme nad dobovými fotkami a brzy usínáme…

Den druhý – dobytí Soumarského Mostu

Na druhý den jsme naplánovali méně náročnější akci – z Lenory vyrážíme dopoledne po kolejích směr Soumarský Most. Zaměřujeme první dva prvosledové řopíky z úseku 191 a pak pokračujeme úsekem 195, který vede před Soumarákem dost hustě v těsné blízkosti železniční tratě – známé fotky z roku 38. Sníh mezi kolejemi je tak kvalitně upluhovaný, že se po něm dá chodit i bez sněžnic a tak průzkum a zaměřování jde mnohem rychleji. V zimě lze dokonce pořídit fotografii, na které jsou vidět tři řopíky u tratě jako na dobovkách. Počasí nám opět přeje, sluncem ozářená krajina přímo vybízí k pořizování krajinářských fotografií.

V tábořišti pod zastávkou Soumarský Most chvíli odpočíváme a jíme a jde se dál. Řopíky prakticky kopírují turistickou značku, kde vede i běžecká stopa. Pomalu postupujeme vpřed od řopíku k řopíku, zaměřujeme a fotíme. U objektu č. 56 se ještě chvíli rozhodujeme, zda pokračovat dále směrem k železničnímu mostu u Dobré nebo se vrátit zpět. Vzhledem k tomu, že v 17. hod jede bus do Prahy, je nutno se vrátit do Lenory. Dnes je ale již chůze mnohem snazší, tolik se již neboříme. Po zelené značce přicházíme až k železniční trati, po které se bez větších problémů pěšky vracíme zpět do Lenory. Tím končí naše sněžnicové putování po Šumavě. Co napsati závěrem? Napadají mne jen slova klasika, která jsem si trochu upravil:“Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vyčerpáním, ale stálo to zato. Úsek 195 byl dobyt na sněžnicích!“

A jaká bude naše další netradiční akce? Už máme jasno. Na řopíky poletíme letadlem!

---