Bodák vz.1924
Tak jako řada jiných zbraní, vzniklých modernizací či jen úpravou zbraně jiné, nebyly ani československé bodáky vyráběné u nás po roce 1918 konstrukčně i tvarově nijak progresivní. Bodáky vz.1895, vz.1922 a 1923, které vývojově předcházely bodák vz.1924, vznikly vzájemným spojením již osvědčených rakouských a německých konstrukčních prvků. Předlohou bodáku vz.1924 byl bodák vz.1923, jehož čepel a pochva byly na základě praktických zkušeností u vojenských jednotek zkráceny o 100mm (toto se mi nezdá, dle fotek a bodáků které jsem viděl bych řekl, že je to překlep a že byl bodák vz.24 prodloužen o 10mm oproti bodáku vz.23 – pozn. O.V.).
Bezprostředně na počátku dvacátých let se v ČSR výrobou bodáků zabývali tři výrobci: Zbrojovka Praga v Praze-Vršovicích, Moravské ocelárny a železárny v Olomouci-Řepčíně a Zbrojovka Brno. Zatím pro první dvě firmy to byla vlastně jen krátká epizoda, stala se Zbrojovka Brno v krátké době monopolním výrobcem pušek a bodáků pro Československou armádu a navíc i jejich světoznámým exportérem. Jediným komu se tento monopol podařilo alespoň na čas narušit, byla firma Ing.Karel Schulz v Komořanech u Prahy, která vyrobila v průběhu let 1926 – 32více jak 300 tisíc pochev pro bodáky vz.1924 za nižší cenu než Zbrojovka Brno. Podnik pod značkou KOMO dodával armádě pochvy výrazně levněji, což vedlo dokonce k tomu, že v brněnské pochvárně museli omezovat výrobu. V Komořanech vyrobené pochvy jsou na nosci značeny výrobní značkou KOMO v oválu, přičemž písmena K a M jsou umístěna uvnitř dvou O. Pochvy přímo v podniku kontroloval a přejímací značkou opatřoval štábní rotmistr zbrojíř Bohumil Krob, který spadal pod Zemskou zbrojnici č.1 v Praze (ZZI). V letech 1926-28 tvořilo zdejší přejímací značku písmeno M lvíček a poslední dvojčíslí letopočtu. Roku 1929 bylo písmeno M nahrazeno značkou Z, která byla používána ještě v roce 1932. Pravděpodobně od roku 1933 byla Zbrojovka Brno monopolním výrobcem bodáků vz.1924, které armádě dodávala za tehdejších 48Kč za kus včetně pochvy. Vyráběla je jednak ve starém závodě v Brně a od roku 1937 i v nově zbudovaném pobočném závodě v Povážské Bystrici na Slovensku. Podobně jako u jiných zbraní, byla i kvalita dodávaných bodáků ve Zbrojovce Brno průběžně kontrolována orgány Vojenského technického úřadu – VTU, přejmenovaného od roku 1933 na Vojenský technický a letecký ústav – VTLÚ. Kromě zkoušky na ohyb čepele byl bodák změřen, zvážen a profrézování v hlavičce bylo změřeno speciálním kalibrem. Pochvy byly samozřejmě rovněž kontrolovány. Pera obůstku pochvy musela být natolik silná, aby v ní zasunutý bodák měl odpor na tah minimálně 2,5kg. Drobné součástky musely mít rovněž předepsanou kvalitu. Například pero stiskátka nesmělo ztratit svojí pružnost ani po 12-ti hodinovém úplném stlačení. Po provedení kontroly byla na čepel bodáku u příčky (od roku 1928 zespodu na stopce jílce) a na konec pochvy vyražena přejímací značka, jejíž podoba se během let měnila. Původní přejímací značka používaná již na bodácích vz.1923 se u bodáku vz.1924 používala pouze u výrobků vyrobených v roce 1924. Značku tvořilo písmeno E, lvíček v kolečku, rok 24 ( E © 24 – v kolečku si představte místo C lva - O.V.). Od roku 1925 byla přejímací značka změněna. Písmeno E bylo zachováno, ale lvíček byl větší a nebyl již umístěn v kolečku. V roce 1937 došlo opět ke změně přejímací značky. Za písmeno E bylo doplněno číslo VTLÚ. Takže byl-li bodák vyroben v Brně, měl tedy přejímací značku E3 a byl-li vyroben v Povážské Bystrici měl E4. K obdobné změně došlo i u jiných výrobců zbraní. Pracoviště VTLÚ byly rozmístěny takto:
1 – Plzeň, 2 – Adamov, 3 – Brno, 4 – Povážská Bystrica, 5 – Vlašim, 6 – Semtín, 7 – Strakonice, 8 – fi.Janeček Praha Pankrác. Všechny verze přejímacích značek byly ještě doplněny samozřejmě posledním dvojčíslím roku převzetí. V roce 1924 a 1925 bylo na stopce jílce ze spodu vyraženo i výrobní číslo pušky, se kterou byl bodák zkompletován (kdyby měl někdo pušku s v.č. na mém bodáku, rád mu ho věnuji – O.V.). Všechny bodáky a pochvy určené pro čs.armádu měly vyraženou výrobní značku ČSZ. Další značky, které můžeme na bodácích vz.1924 a vůbec na všech našich předválečných bodácích najít, jsou značky vojenských útvarů, ústavů a velitelství. Ty však na ně vyrážely vojenští zbrojíři přímo u jednotek. Dělo se tak na základě výnosu zbrojně hospodářského odd. zbrojního odboru MNO č.j.536735 z července 1922 ( to číslo 536735 nemusí být správně, z kopie z které to opisuji to není čitelné – O.V.). V pozdějších letech byla povinnost takto označovat zbraně zakotvena v předpisu D-XIII-3 „Udržování a opravy zbroje“ (to D na začátku může být taky O nebo Q, z kopie z které to opisuji to není čitelné – O.V.). Dle uvedeného předpisu byly bodáky značené na svrchní části hlavičky jílce pomocí raznic písmen a čísel vysokých 3 mm. Značka se skládala z čísla útvaru, písmene nebo několika písmen názvu útvaru, ústavu nebo velitelství, kde byl bodák ve výzbroji a evidenčního čísla zbraně. Shodná značka byla vyražená i na kulatém štítku umístěném na pažbě pušky, ke které bodák patřil. Pro sběratele bývá zpravidla větší či menší problém objasnit význam písemných zkratek. V některých případech je to o to problematičtější, že význam značek se časem měnil, tím jak některé útvary zanikaly a jiné vznikaly. V případě jezdeckých pluků, které byly v roce 1936 přejmenovány na dragounské pluky, byla dle předpisu D-XIII-3 vydaného v tomto roce ponechána původní značka J. Předpis vydaný v dalších letech jsem neměl možnost prostudovat, ale dle jiných informací usuzuji, že byla používána i značka DG nebo DR. Pro informaci uvádím seznam značek uvedený v původním strojem psaném návrhu z roku 1922 doplněny údaji z předpisu D-XIII-3, příloha 17 z roku 1936. (Já jsem jej přepsal a je uložen jako jeden z obrázků – O.V.)
Na základě dostupných informací usuzuji, že bohužel neexistuje žádný úplný a kompletní seznam značek a tak je možné se snadno setkat se značkou těžko identifikovatelnou. Způsob značení zbraní byl přejat z bývalé rakouské armády a měl dvojí význam: Jednak byla precizní evidence a možnost záměny se snížila na minimum, jednak bodák sloužil jako osobní doklad. Dle předpisu se bodák odkládal jen ve vojenských ubikacích, v neveřejných místnostech, při sportu a při tanci. Při případné kontrole na vycházce musel voják ukázat bodák. Bylo-li třeba, poznamenal si kontrolní orgán značení vyražené na hlavičce jílce a provinilce bylo možné přesně identifikovat. Za to že mužstvo odcházelo na vycházky oblečeno dle předpisu a vždy s opaskem a bodákem, byli zodpovědní velitelé světnic, dozorčí desátníci a dozorčí u brány.
Předpis byl jasný, ale v praxi docházelo k jeho porušování. Zejména zámožnější vojáci a délesloužící si opatřovali soukromé tzv.stejnokrojové, nebo vycházkové bodáky, které pak nosili namísto bodáků služebních. O tom, že se upravené stejnokrojové bodáky nosily, svědčí i skutečnost, že se dokonce továrně vyráběly a prodávaly rozhodně ne levně. Niklované stejnokrojové bodáky vz.1895 vyráběla zbrojovka Praga a v pozdějších letech dodávala bodáky vz.1924 v niklované podobě i Zbrojovka Brno. Nepochybně nejzajímavější však byly bodáky vyráběné firmou Wlastowiz ve Štósu na Slovensku (dnes Sandrik) a v Mikulášovicích v Čechách (dnes MIKOV). V obou místech měla výroba nožířského zboží a chladných zbraní dlouhou tradici, která trvá dodnes. Zde vyráběné stejnokrojové bodáky nebyly běžného typu, ale šlo o zvláštní odlehčené, niklované a na pušku nenasaditelné, čistě dekorativní zbraně. Nejméně byly vyráběné tři různé tvarově odlišné verze vycházkových bodáků, z nichž jedna vzhledově jednoznačně vycházela z bodáku vz.1924. Bodáky byly niklované a pochvy dodával výrobce v niklovaném, nebo brynýrovaném provedení. Exempláře vyrobené ve Štósu jsou značeny celým názvem výrobce a výrobky z Mikulášovic nesou jako značku tři zkřížené meče. Vycházkové bodáky jsou na první pohled nápadné tím, že mají jen zcela nefunkční stiskátko a profrézování v hlavičce jílce je profilováno tak, že slouží jen k odlehčení a bodák tudíž v žádném případě nejde nasadit na pušku.
Vedle běžných bodáků vz.1924 byly ve Zbrojovce Brno k reklamním účelům vyráběné i miniatury těchto bodáků v měřítku 3:5. Jejich výrobu údajně zajišťovali učňové. Nejde o nějakou vyjímečnost, protože miniatury bodáků jako suvenýry vyráběly i jiné zbrojovky, ale miniatury z ČSZ jsou především zajímavé čistotou a dokonalostí provedení, včetně funkčního stiskátka a malého závěsníku. Bodáky i pochvy jsou značeny všemi třemi variantami výrobních značek, tj. ČSZ, Z ve vývrtu zbraně a Z v kolečku. Pomineme-li další možné kombinace mezi povrchovou úpravou a použitými výrobními značkami, podařilo se zatím zjistit tři varianty miniatur. První nejčastější provedení má bodák i pochvu niklované, druhá verze má bodák bez povrchové úpravy a pochva je brynýrovaná a třetí varianta má chromovaný bodák a brynýrovanou pochvu. Závěsníky byly doposud zjištěné ve dvou variantách: První je vlastně přesnou zmenšeninou na bojový bodák vz.1924, druhý je zpevněn čtyřmi nýty, přičemž jeho horní část není přeložena a sešitá, ale pouze dvakrát proříznutá pro provlečení opasku. Všechny uvedené miniatury bodáku vz.1924 mají střenky lisované z černého bakelitu.
Bodák vz.1924 byl až do okupace jednotným pro celou armádu. V míru byly u jednotek používány bodáky tzv. „poloostré“ mající šířku plochy ostří 0.3mm. V případě vyhlášení mobilizace byly bodáky zbroušeny a tímto nabroušením vznikl bodák „ostrý“. Jednotlivé údaje o tom kolik bodáků u nás Němci ukořistili v roce 1939 se mírně rozcházejí. Jisté však je, že to bylo více jak 850 000 kusů. Velké množství jich bylo také dodáno na export do zahraničí, zejména do Rumunska. S bodákem vz.1924 se počítalo i při zkoušení samonabíjecí pušky, které se ale do vypuknutí druhé světové války zavedení v naší armádě nedočkaly. Dle značek na dochovaných exemplářích byly bodáky vz.1924 zavedeny i u četnictva. Bohužel k této skutečnosti nemám žádné další informace, přestože podle dost vysokých čísel dochovaných bodáků nešlo jen o okrajovou záležitost. Uvedené bodáky nemají přejímací značky a tak není možné zjistit zda byly ve výzbroji četnictva před zavedením krátké pušky vz.1933 s bodákem téhož vzoru nebo současně s ní.
Tento článek mi poslal jeden pán emailem. Bohužel se jednalo už nejméně o druhou kopii, takže řada věcí je nečitelná a o obrázkách už ani nemluvím. Článek doplním vlastními obrázky. Článek napsal jistý pan Jan Šmíd asi v nějakém střeleckém magazínu v roce 1994 ± 4 roky (můj odhad).
Článek je na 95% pouze opsán. Některé slova jsem změnil, některé nahradil jinými. Moje poznámky jsou v závorkách. Kdyby někdo měl ten článek v lepší kvalitě a je ochotný mi ho poslat budu rád. Případné nepřesnosti rád opravím. Ondra Vonka
Zdroje a literatura:
- Článek o bodácích vz1924 od Jana Šmída
Vloženo: 25.8.2006Autor: Ondřej Vonka