Co lze rozpoznat z interiéru reaktivovaného řopíku?

Doplněk k článku „Vybavení objektů lehkého opevnění vz. 37 v 50. letech“, časopis HPM č. 3/2007. Před čtením následujících řádek jej doporučuji prostudovat - především pak dosud nezveřejněné výkresy rozmístění výbavy v interiéru.

Článek vydaný v časopise HPM se zabývá problematikou vybavení objektů SLO v 50. letech, kromě nepublikovaných dobových snímků tam naleznete i seznamy a výkresy rozmístění plánované výstroje a výzbroje. Tento článek tedy berte jako doplnění a pomůcku pro terénní bádání.

Již dávno jsou pryč doby, kdy bylo možno nalézt v řopíku kompletní bojovou výbavu instalovanou a průběžně doplňovanou od roku 1949 až do pádu železné opony ve většině objektů na čáře Umíř-Bratislava. Na začátku 90. let započala armáda se stahováním výbavy do skladů nebo přímo do šrotu, ale přesto především v objektech na jižní Moravě a Slovensku zůstal do konce minulého století značný počet nejrůznější výbavy. Šlo především o dveře, ventilátory s lapači, periskopy se závěsy, odpadová zařízení a samozřejmě lafety všech typů a závěsy LK. V posledních několika letech, snad v souvislosti s převodem řopíků z majetku AČR na jiné subjekty a vzhledem k vyšší výkupní ceně železného šrotu, stoupla rychlost vyprazdňování interiérů natolik, že lze očekávat, že v průběhu několika příštích let již budeme procházet zcela prázdné objekty, jako je tomu na hranici s Polskem. Může se to zdát trochu úsměvné, ale s postupem jak mizí vybavení, postupují i díky archivnímu bádání i vědomosti a poznatky o instalované výstroji podle typických stop zanechaných při její instalaci. Tento příspěvek tedy berte jako pokus o návod, jak postupovat při úplném ohledávání interiéru.

Nejzajímavější část výbavy tvořily vždy lafety. Jako první se do objektů dostaly po válce lafetace vz. 37, a to již v roce 1949, kdy se v první fázi vybavování soustředily práce na uzavření hlavních útočných směrů na Jihlavu a Brno. Byvší přítomnost lafety prozradí dvojice šroubů (zpravidla M 14) zazděných nad střílnou ve stěně. Je však třeba upozornit, že pokud se bavíme o poválečném vybavení, musíme rozlišit šrouby osazené v roce 1938 a šrouby osazované v letech 1949-1953. Před válkou se šrouby zacementovaly do kapsy nad střílnou a zpravidla ihned se osadilo ramene ukazatele, které se otisklo do nezatvrdlého cementu. Nezřídka byla i používána dřevěná šablona – špalík, do kterého byly šrouby zasunuty (fixace správné rozteče) a spolu se špalíkem zazděny do kapsy. Po válce se používal jiný způsob, šrouby více vyčnívaly a chybějící výdřeva byla nahrazována zpravidla distančními trubičkami nebo větším množstvím podložek. Na Slovensku je však doloženo osazování ramen na horní šroub lapače zplodin, takže v těchto případech se byvší přítomnost lafety odhaduje jen velmi obtížně. Ověřit ji lze ale prohlídkou ok střílny (nesmí tam být žádný špalík), otvory M18 v dolních částech střílny nesmí být ucpané dřevěnými kolíky, otvory pro čepy nejsou zalité barvou a zpravidla chybí nátěr dolních přírub střílny, na kterých byl osazen odměrový segment lafety. Posledně jmenované indicie platí samozřejmě i pro strakonickou lafetu. V některých oblastech (např. okolí Českého Krumlova) se lze setkat i s dvojicí menších šroubů (cca. M10) zazděných nad střílnou, jejichž účel mi není jasný. Tyto objekty byly po válce osazeny pouze závěsy LK26 a s lafetami vz. 37 se zde vůbec nepočítalo.

Strakonické lafety se dostaly do opevnění až v 50. letech, takže u nich není třeba rozlišovat lafety osazené před a po válce. Mezi mnohými bunkrology koluje názor, že řopík, který má osazené kladky na vyvažovače lafety, měl tuto lafetu osazenou. Není tomu tak. Strakonické lafety se montovaly pouze do vybraných objektů (tj. téměř celá plzeňská čára, velká část Šumavy a část České Kanady, JM a Slovenska), které byly určeny k plnému bojovému vybavení. Jelikož ale bylo k dispozici navíc ve skladech několik tisíc kusů kladiček, nosičů TK a dřevěných rukojetí ke strakonickým lafetám, byly kladky osazeny i do objektů, s jejichž vybavením se počítalo do budoucna podle finančních a materiálních možností (zvažovalo se o znovuobnovení výroby lafet) a nakonec k jejich plnému vybavení nikdy nedošlo. Všechny lafety osazené v poválečných letech byly namontovány v těžkém provedení. Jasným důkazem o její přítomnosti jsou otvory vyvrtané v lapači zplodin a určené pro přišroubování upraveného nosiče ukazatele panoramatické mapy. Původně měl být nosič ukazatele přichycen na špalík přibitý k výdřevě stropu za lapačem zplodin. Toto řešení bylo nakonec i v několika případech použito i při reaktivaci. Pokud je lapač zplodin demontován, je určení přítomnosti lafety tvrdý oříšek a prakticky to nelze nijak 100% potvrdit, pokud se ve střílně nedochoval např. zbytek lafety (čep, rámový držák apod).

Lafety UL-1 byly montovány do vybraných objektů na čáře Postoloprty – Bratislava, někde do prázdných střílen, někde nahradily předválečné lafety. O její instalaci svědčí samozřejmě četné základní desky dochované v okách střílen, pokud byla deska demontována, zpravidla zůstaly v horní části střílny (v nálitcích na přejímací značku a výrobní číslo) dva otvory se závitem pro uchycení věšáku mapy. Někdy byl věšák přivařen nebo přišroubován k výdřevě těsne nad střílnou.

O instalaci ventilátoru svědčí otvory vyvrtané do konzol U. Před válkou se vrtaly 1 nebo dva páry otvorů, po válce se vrtalo, jak to vyšlo. Pokud však najdeme v konzolách 3 nebo 4 páry otvorů, je jasné, že ventilátor byl osazen před i po válce. Před i po válce se ventilátory montovaly společně s lapači zplodin, takže jejich přítomnost (nebo kotevních šroubů) může být také vodítkem.

Zcela neznámá je i problematika poválečně osazených kulometných střílen. Během okupace totiž došlo na mnoha místech k vytržení střílen, odstřelu kasemat či granátových skluzů, postřelovacím zkouškám apod. V letech 1946-47 byla většina těchto poškození opravena a dnes jen málokdo pozná, že byl tenkterý řopík po válce opraven. Na mnohé tyto objekty jsme přišli až z dobových snímků a začali jsme se tímto problémem blíže zajímat. Např. na JM bylo odstřeleno velké množství střílen v okolí Vrbovce, dále pak na Slavonicku a Uherčicku. Setkat se s nově zazděnými střílnami můžete i jinde. Typickým znakem poválečně osazené střílny je její slícování se stěnou (chybí odsazení 33 mm kvůli bednění). Dalším neklamným znakem je i výrobní číslo a výrobce, které zpravidla nezapadají do série původně osazených střílen v letech 1937-38. Výjimkou není ani to, že do objektu byla zazděna střílna s poškozením (deformací).

Podobně jako střílny byly i v poválečných letech zazdívány nové zárubně pancéřových dveří. Používány byly jak předválečné typy, tak i nově vyráběné úsporné poválečné. Osazovaly se především do nedokončených objektů, ale i do řopíků, z kterých byly během války vysekány. Toto lze bez problémů poznat u objektů budovaných v roce 1937 a do léta 1938. Tyto objekty měly bez výjimky osazovány zárubně typu R-239 (tedy s otvory pro střelku a jazýček zámku), pokud se dnes v takovémto objektu nachází jiný typ zárubní, pak bych to tipoval na válečnou ztrátu. U objektů budovaných v období srpen-září 1938 je možné, že se zárubně nepodařilo osadit a proto byly osazeny nově po válce.

Další dotazy byly směrovány na problematiku rozeznání předválečných a poválečných lapačů zplodin. Do reaktivovaných objektů byly od roku 1949 zamontovávány lapače a ventilátory z předválečných zásob – zdá se, že se jednalo o materiál stažený ze Slovenska, neboť lapače jsou raženy čísly pro VI. a VII. sbor. Jelikož bylo ventilátorů a lapačů nedostatek, byly v roce 1953 dovyrobeny stovky kusů, kterými se osadily objekty, na které nevyzbyly předválečné kusy. Např. na Záhorie byly osazeny pouze poválečné ventilační sopuravy. Charakteristickým rozlišovacím prvkem lapačů zplodin je úhelník, kterým se lapač přidělával ke stropu. U předválečných lapačů byl používán asymetrický úhelník, jehož delší rameno bylo přinýtováno nebo přibodováno k plechu lapače. Jelikož byl lapač konstruován pro objekty s výdřevou, která již mnohde chyběla, bylo nutné tento úhelník upravit. To se provádělo nejrůznějšími způsoby, více informací v článku „Poválečné úpravy lapačů zplodin“ v této sekci. Dalším neklamným znakem je vyražené číslo a předválečná přejímací značka umístěná původně pod výše zmíněným úhleníkem. Poválečné lapače měly menší rovnoramenný úhelník, přichycený k plechu svárem po obvodě.

Na závěr malá rekapitulace – navštívili jsme řopík na Šumavě, kde byly nalezeny uvnitř tyto stopy: v objektu je dochovaná výdřeva a pod střílnou jsou patrné 3 páry otvorů o průměru 6-8 mm v rozteči 70 cm, nad střílnou jsou zazděné šrouby M14 s otisknutým ramenem ukazatele, nad střílnou je zachován lapač zplodin s odseknutým a posunutým úhelníkem a zbytkem ukazatele na vnitřní straně, ve stěnách jsou zasekány kladičky, v nálitcích v horní části střílny jsou vyvrtané dva otvory se závitem, v každé konzole na ventilátor je vyvrtán jeden otvor.

Z těchto zjištění vyplývá: od jara do léta 1938 byl objekt vybaven improvizovaným závěsem LK 26 s podpěrným pultem, který byl později nahrazen univerzální lafetou vz. 37, která byla stažena naší armádou v říjnu 1938. Od roku 1950 osazen opět improvizovaným závěsem LK 26, pravděpodobně nejpozději v následujícím roce byl objekt vybaven univerzální lafetou vz. 38 v těžkém provedení, která byla v témže roce doplněna odpadovou lavicí (nejsou osazeny závěsné hřeby odpadového koše). V letech 1960-62 byly strakonice nahrazeny lafetou UL-1, která byla stažena armádou v roce 1990. Jelikož je objekt osazen upraveným předválečným lapačem zplodin a byl vybaven po válce lafetami, byl zcela jistě osazen i předválečným ventilátorem (zpravidla chybí i nátěr vápnem za diffusorem). Nízký počet děr v konzolách, které nejsou převrtávány, ukazují na fakt, že byl ventilátor osazen až po válce, v roce 38 nebyl osazen. Toto lze potvrdit i prohlídkou způsobu zazdění kotevních šroubů lapačů.

Popsané způsoby zjištění nejsou vždy zcela 100%, lze narazit na výjimky, ale ve většině případů lze s velkou pravděpodobností určit posloupnost a typ vybavení objektu.

---