Lafeta v objektech LO vz.36 - trocha spekulace k zamyšlení

Poslední článek o lafetě pro LO vz. 36 jsem zaměřil trochu na jiná témata, která také stojí k zamyšlení, i když připouštím, že v některých případech se jedná vysloveně o spekulace. Pokud to však povede k další diskuzi, budu jedině rád.

Podrobný technický popis lafety a jejího používání bude předmětem dalšího článku, který zpracováváme s kolegou Mgr. Martinem Dubánkem pro některé z odborných periodik.

Nyní ale zpět k lafetě:

V archivních podkladech se lze setkat s několika označeními, které byly pro tuto lafetu používány.

Úplná kulometní lafeta l.o. starého provedení

Úplná kulometní lafeta l.o. staršího provedení

Úplná kulometní lafeta l.o. starého typu

Úplná kulometní lafeta l.o. vzor 37 starého provedení

V některých dokumentech figuruje označení vz. 37, což by mohlo nasvědčovat, že lafeta byla zavedena do výzbroje již v roce 1937. Je to však pouze spekulace. Jisté však je, že bylo používáno označení starého/staršího typu/ provedení, což by v dobové terminologii mohlo označovat lafetu určenou pro LO vz. 36.

Lafeta objednána výnosem MNO č.j. 12.211 taj. hl. št. ŘOP. 1938 u Královopolské továrny na stroje a vagony a.s. v počtu 500 ks (1).

Lafetám byla přidělena výrobní čísla: 15 001 – 15500 (1).

Proč právě začátek 15 001? Budu trochu spekulovat, ale vysvětlení je zřejmě možno hledat v celkovém počtu objednaných lafet DZ-19 (9500 ks), DZ-30 (500 ks), lafetací vz. 38 v lehkém provedení (2500 ks) a lafetací vz. 38 v těžkém provedení (2500 ks). Prostým sečtením zjistíme, že celkový součet počtů lafet objednaných u ZB a ČZ činil právě 15 000 ks.

Lafeta se skládala ze tří hlavních součástí:

1, z vlastního lafety

2, ze stolu

3, pomocného zaměřovače

4, střelecké lavice, jejichž výrobu si zařizovaly příslušné sbory

Sloužila k uchycení:

Lehkého kulometu vz. 26

Těžkého kulometu vz. 24

Těžkého kulometu vz. 37

Podívejme se na ni nyní blíže z hlediska jejího výskytu v objektech LO vz. 36. Z (1) vyplývá, že zkoušky lafety a instruktáž její montáže probíhaly v roce 1938 ve cvičných objektech ve Vyškově. Školení o montáži se účastnili zbrojíři I., III. a VII. sboru. Zde by byl prostor pro znalce vyškovských objektů, zda by se dalo zjistit, v kterých objektech byly lafety testovány. V dochovaném objektu LO36 se totiž zcela jistě nachází dva páry dlouhých kotevních šroubů pod každou střílnou (viz moje částečné foto srovnejte s předpisovými 50 mm a zmínkou o délce šroubů v (1) ). Podle posouzení z fotek tam však postrádám spodní dvojice šroubů pod střílnou. Zbývající dva objekty LO36 jsou rozvalené a nevím, zda se dochovaly fragmenty stěn pod střílnami, kam měly být šrouby zabetonovány.

Neméně zajímavý je i fakt, že šablony sloužící pro správné zabetonování šroubů byly vyrobeny v jednom kuse pro I. a VII. sbor a ve dvou kusech pro III. sbor (1). Zdá se tedy, že co se dodávek lafet týče, byl II. sbor zatím zřejmě zcela mimo hru. Ovšem objednaný počet lafetací 500 ks mohl pokrýt všechny střílny LO36 v I., III. a VII. sboru přibližně z jedné třetiny, což však neodpovídá počtu osazených lafet na Novobystřicku v poměru celkového počtu střílen tamtéž. Pokud vezmeme i v úvahu, že III. sbor dostal šablony 2 a I. sbor (s větším počtem LO vz. 36) pouze jednu, lze předpokládat, že největší počet lafetací byl určen právě pro 36-ky na jižní Moravě a I. sbor měl vybavit pouze menší část svých objektů vz. 36. Dokud se nepodaří objevit příslušné archivní podklady, bude se jednat stále o spekulace, ale přikláním se k názoru, že lafety byly určeny pouze pro vykrytí důležitých střílen LO36 na ohroženou jižní hranici, tj. proti Rakousku a částečně proti Maďarsku.

O přítomnosti lafetací v objektech LO vz. 36 se lze dodnes přesvědčit díky šroubům pro uchycení stolu, které byly zabetonovány pod střílnou při montáži v roce 1938. Nechme nyní prostor i konstruktérům z Královopolské strojírny, kteří popsali způsob osazení šroubů takto:

Výskyt těchto šroubů (a prokazatelně jedné kluznice) se zatím podařilo potvrdit pouze v úseku IV.a (viz diskuze a následný článek kolegy M. Svitáka). Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se lafety podařilo dodat pouze do tohoto úseku a ani závěry M. Svitáka o výběru objektů pro lafetace nelze zobecnit pro všechny sbory! Především celá linie LO36 na západ od Peršláku (tj. objektu IV.a/301) až po řeku Vltavu byla zničena v roce 1939 a v následujících letech tak, že se z většiny objektů dochovaly v lepším případě jámy s kusy betonu. V VII. sboru je situace ještě horší, co se dochovanosti objektů LO36 týče, neboť tam se nedochovaly až na jednu výjimku ani jámy… Zbývá tedy III. sbor – zde se nám dochovala sice většina objektů, ale aby to nebylo tak jednoduché, prošly jihomoravské 36-ky (i řopíky samozřejmě) celkem důkladnou poválečnou reaktivací, která smazala většinu stop po instalaci vybavení v předválečné době. Interiéry LO36 na JM jsem nikdy příliš nestudoval, ale ze současného stavu vnitřku objektů vz.37 vyplývá, že v druhé polovině 40. let byly uvnitř likvidovány nejen dráty držící vypálenou nebo vytrhanou výdřevu, ale i šrouby lafet DZ-19 a lapačů zplodin! Pokud opravné čety přistupovaly stejným stylem i k objektům LO36, pak je jasné, že tyto pro nás vypovídající šrouby byly odsekány a následně zahozeny omítkou… Teoreticky by se mohly šrouby dochovat u objektů s výdřevou a u poškozených nereaktivovaných objektů, pokud však byly osazeny. Nevšimnul si jich někdo při průzkumu LO36 ve III. sboru?

Shrneme-li předchozí úvahy, pak ze současného stavu poznání nejsme schopni říci, kolik lafetací se vlastně stačilo dostat do opevnění a které oblasti kromě Nové Bystřice byly vybavovány… Diskutabilní je i ono „výrazné zdokonalení“ a „plnohodnotný obranný sled“, které popisuje na konci svého příspěvku M. Sviták. Lafety sice umožnily přesnější palbu i za snížené viditelnosti z objektů vz. 36, ale nedělaly z nich dokonalejší opevnění. Nekryté střílny pro čelní palbu chráněné 30 mm ocelovou deskou byly totiž příliš snadnou kořistí pro nepřátelské dělostřelectvo. Téhož dne, kdy padly hraniční závory u Nové Bystřice a Němci obsazovali okolní opevnění, prováděla Wehrmacht na druhém konci republiky u Kadaně testy odolnosti LO, kdy se jim podařilo zlikvidovat střílnu LO36 přímou palbou 88 mm FLAKu sklopeného na střelbu proti pozemním cílům, podobných výsledků dosáhli Němci i s 105 mm LFH vz. 18. Velmi dobrých výsledků dosáhli i s 37 mm PaKem vz. 36 proti střílnám opevnění (2).

Stopa po lafetě se objevuje až o 9 let později, v roce 1947 bylo zajištěno ve skladu v Pardubicích 81 ks těchto lafet uložených v laťoví (3). Jaký byl osud zbývajících 419 ks lafet zmizivších během doby okupace není známo. V 50. letech bylo nařízeno stoly lafet namontovat do LO36 v úseku Stříbro – Kladruby jako odkládací stolky v objektech využívaných jako pozorovatelny a zbylé díly lafetací sešrotovat. Druhá světová válka totiž ukázala, že objekty vz. 36 jsou již jako palebné objekty díky malé odolnosti a nevhodné koncepci zcela nepoužitelné pro moderní způsob boje. Do dnešních dnů se zřejmě nedochovala ani jediná lafeta a zatím je známa pouze jediná dobová fotografie (4). Tím se uzavřela jedna z kapitol lehkého opevnění, kterou můžeme nazvat „královopolská“…

Zdroje a literatura:

1. 1, Fic V., Výstavba opevnění na jižní Moravě, Moravské zemské muzeum 2008
2. 2, Lakosil J.-Svoboda T.- Čermák L., Ukradené pevnosti – ničení LO (nepublikovaný rukopis)
3. 3, Prášil M., Prvky LO v ženijním skladu Pardubice v dubnu 1947 (nepublikovaný rukopis)
4. 4, Dubánek M. – Lakosil J. – Minařík P., Utajená obrana železné opony, Mladá fronta 2008

---