Expedice Україна

Den první – 26. března:

Bylo brzké ráno, když na ošumtělé autobusové nádraží v Košicích dorazila pravidelná žlutá autobusová linka z Prahy a rozespalí cestující jen pomalu vystupovali, brali si svá zavazadla a vydávali se dále za svými cíly. Byl poslední březnový pátek roku 2010 a tímto dnem začala velmi zajímavá a svým způsobem i dobrodružná akce, která měla za úkol podrobně zmapovat současný stav objektů lehkého opevnění v prostoru bývalé Podkarpatské Rusi, slovníkem řopíkáře provézt průzkum stavebních úseků U-I Čop a U-III Berehovo.

Do východoslovenské metropole jsme dorazili s Vláďou na čas, zde nás již očekával Tomáš, který sem s Billem a Kejkem dorazili autem z Brna. Cestu autobusem jsme volili kvůli tomu, abychom nemuseli cestovat autem přes Slovensko v pěti. Setkání proběhlo dle plánu a po pracném naskládání všech zavazadel a osob do automobilu jsme vyrazili směr hraniční přechod Vyšné Německé – Užhorod. Zde je třeba uvést, že z důvodu nevalné pověsti ukrajinských silničních sítí, obav z band a mafií kradoucích západní auta jsme se rozhodli použít vozidlo značky Škoda Felicia, které bylo možno v krajním případě na Ukrajině ponechat. Bohužel vozidlo tohoto typu nedisponuje příliš velkým zavazadlovým prostorem, ale nakonec se to zvládlo. Po nákupní přestávce v nákupním centru Michalovcích jsme pokračovali dál na východ k hranicím.

Po mých zkušenostech z návštěvy této země před pěti lety jsem líčil kolegům strašlivé fronty a nechutné důkladné prohlídky vozidel na hraničním přechodu a kupodivu jsme tentokrát projeli velmi rychle. Sice nás zpočátku zaskočili Slováci s dotazem „Kolko litrov benzinu máte v nádrži?“ a posléze jsme museli paní na slovenské celní a pasové kontrole vysvětlovat, že opravdu jedeme na výlet na Ukrajinu do okolí Berehova. Nezbytnou formalitou bylo i předvedení zavazadlového prostoru, kde jsme museli ukázat, že nikoho nepašujeme ven z EU. Nevím, čím to bylo, ale všechna auta před námi měla naprosto prázdné kufry, což se o našem, taškami vyrovnaném prostoru až po střechu, říci nedalo. Ukrajinští pohraničníci mají na všechno mnoho papírů, takže je nutno vyplnit nějaký papír k autu a pak si každý musí vyplnit dvoudílnou imigrační kartu, jejíž jednu půlku si ponechají Ukrajinci při vjezdu a druhá půlka se odevzdává při výjezdu. Celkem záludný byl požadavek Ukrajinců na vyplnění jména hotelu v Berehovu, ve kterém budeme bydlet. Nakonec jsme tam po dlouhém dohadování na základě instrukce pohraničníka napsali hotel Diana, doteď nám však není jasné, jestli tam nějaký takový hotel vůbec je. Čekání ve frontě na odbavení probíhá v prostoru obehnaným ploty s ostnatým drátem, takže už od začátku působí Ukrajina celkem „přívětivě“.

Po vyřízení formalit jsme si v Užhorodu vyměnili dolary a eura za místní měnu zvanou Hřivna, která má 100 Kopějek. V přepočtu stojí jedna Hřivna asi 2,50 Kč. Pro zajímavost, litr nafty zde stojí 7 Hřiven a benzín 8 Hřiven, takže ceny pohonných hmot jsou na 2/3 úrovni, jídlo a pití mnohdy i na poloviční či ještě nižší. Z Užhorodu jsme vyrazili po dálnici směr Mukačevo – směrové cedule nám oznamovaly, že do Kyjeva to je už jen pouhých 800 km. Tato silnice má i výhodu v tom, že jako jediná v zemi není zatím rozbitá. Před Mukačevem nás zastavuje na kontrolnym punktu silniční hlídka. Kejk (K) řídící automobil značky Škoda Felície na pokyn policisty zastavuje, vystupuje z auta a začíná se dohadovat s policisty (P). Rozhovor zjednodušen a přeložen do češtiny, nicméně vystihuje, jakým způsobem zde funguje státní správa.

P: Proč jste zastavil tady na té čáře na kraji silnice?

K: Protože jste mi ukázal, abych zastavil.

P: To nevíte, že se na plné čáře nesmí zastavit?

K: U nás v Čechách je příkaz policisty nadřazený dopravnímu značení.

P: Dýchněte na mne, vy jste pil?

K: Nepil.

P: Nesmysl, všichni Češi přece pijou. Zaplatíte pokutu.

K: Proč?

P: Zastavil jste na plné čáře.

Nyní následovalo dohadování o výši pokuty, která se následně změnila na výši úplatku pro policistu. Nakonec se souhlasil s tím, že dostane české pivo, které jsme pro tyto případy vezli.

P: Kam jdete?

K: Pro to pivo, mám ho v kufru auta.

P: Tam nesmíte jít, uvidí nás náčelník. To nevíte, že úplatky musíte mít vždy u sebe?

V tu chvíli přišel náčelník, ale lze předpokládat, že by se policista dožadoval pokuty i za to, že Kejk neměl úplatek u sebe.

U Mukačeva se odbočilo z dálnice vpravo a při nájezdu na první most jsme pochopili, že mýty o strašlivých rozbitých silnicích na Ukrajině nejsou pravdivé. Ve skutečnosti je to totiž ještě horší! Po několika kilometrech jízdy, kdy jsme se pokoušeli vyhýbat dírám, jsme pochopili ukrajinský systém jízdy na silnicích tohoto typu: jezdí se zásadně v protisměru, neboť v protisměru je vždy silnice lepší. Když si to člověk čte, nezdá se na tom nic divného, ale při pohledu na Gruzovik jedoucí proti ve stejném pruhu ale člověk nezřídka znejistí, dokud neuhne. Nicméně chytrý čtenář může namítnout, že při stejné cestě tam i zpět se nemůže vyplatit jezdit pokaždé v protisměru, ale v této zemi to takto skutečně funguje. Silnice mezi obcemi jsou otřesné – plné hlubokých děr, v obcích zpravidla už asfalt zcela chybí nebo ho ještě neudělali. V okresním městě Berehovo jsou zpravidla dlážděné ulice, v okolních obcích je zpevněná pouze hlavní silnice a odbočky (ulice) bývají jen prašné.

Názvy ulic jako „Bulvár Lenina“ a „Gagarinova“ nás vrátily se vzpomínkami o desítky let zpátky. Další věc, která připoutá pozornost návštěvníka, je systém rozvodu plynu. Ten je proveden zásadně jako venkovní, žlutá trubka vede od domu k domu zhruba ve výši okapu, různě se klikatí a lidé ji využívají k věšení prádla, jako houpačku pro děti apod. Nutno však konstatovat, že úroveň bezpečnosti rozvodů dohání Ukrajina vysokým stupněm plynofikace, která je i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách u Berehova. Jednou z příhraničních obcí je i Dědovo, kde jsme našli vhodné ubytování. Pan domácí se jmenoval Míša a pronajali nám dva pokoje za cenu 60 Hř/osobu/noc. Ačkoliv jsme to původně nepředpokládali, bydleli jsme u něj až do úterního rána. Když jsme mu řekli, že jsme z Čech, hned nám začal povídat, že se jeho dcera narodila v Krnově a že zná i Bruntál a okolí. Pro případné zájemce o návštěvu této oblasti ještě dodávám, že zdejší řeč je směs ukrajinštiny, slovenštiny a maďarštiny. Pro běžnou domluvu stačí tedy umět azbuku a mluvit slovensky. Po ubytování jsme nelenili a vyrazili do terénu. Míša nám dal před odjezdem instrukce, kudy máme jet do Zapsoně, z jehož slov nás zaujal výraz „čérez vlak“, jinak řečeno železniční přejezd.

S průzkumem začínáme na západním konci úseku U-III, kde se objekty nacházely v přehledném terénu podél silnice. Jeden z nich stojící u bývalého dvora Čatarov byl dokonce v roce 1938 přepaden majitelem cukrárny v Berehovu, přičemž osádku v počtu pěti mužů těžce poranil vhozeným ručním granátem. V tomto úseku se totiž šetřilo bunkry, neboť vzdálenost jednotlivých objektů byla mnohde více jak 1 km a objekty se ani vzájemně nekryly. Z bunkrů nezbylo ani kousek betonu, roztroušené pozůstatky domků nebo zahrad ale svědčí o tom, že tu kdysi stálo více usedlostí. Nepříliš povzbuzeni tímto výsledkem jsme se přesunuli autem k nedaleké druhosledové uzávěře. Na tomto místě je třeba poznamenat, že podkarpatskoruské úseky LO byly zásadně jednosledové, ale na vybraných místech ve vnitrozemí byly budovány malé uzávěry ze dvou až tří objektů. Ty byly zpravidla umístěny u mostů či jiných strategických míst. Podle předchozího průzkumu provedeného předem od stolu slibovaly objekty č. 312 a 313 největší pravděpodobnost nálezu pozůstatku, což se nakonec i potvrdilo. V blízkosti bývalé myslivny jsme našli dvě krásné jámy s kusy betonu a zbytkem záhozu. Slovy ani nejde pospat naše radost z toho, že jsme našli na Ukrajině zbytek řopíku. V troskách jsem začal okamžitě přehrabovat kusy betonu v domnění, že bych mohl najít něco zajímavého. Podobný nález jako před rokem u Bajtavy se sice nekonal (ze země tam koukala vchodová střílna), ale za to jsem podle otisků v úlomcích betonu zjistil, že byly osazené zárubně pancéřových dveří a provedena omítka na stěně za dveřmi. Zároveň jsme potvrdili, že na dobové fotce zveřejněných v třetím díle SOS není tento objekt. U hájovny jsme pak při zpáteční cestě narazili na místního obyvatele s moskvičem zarovnaným na střeše mladými stromy. Vysvětlil nám, že sází listnáče, aby měl v budoucnu čím topit. Z jednoho řopíku jsem si vzal kousek betonu na památku a vrátili jsme se plni nadšení zpátky do prvního sledu.

V prostoru Kosinského vrchu se řopíky přibližují více k hranici, na vzdálenost několik set metrů. To nás nijak neznepokojuje, autem jedem, kam to jde a pak pěšky. Míjíme podezřele vypadající stavení, kde bydlí dva divní muži, 4 psi a hromada prasat. Na naše dotazy na kusy betonu nevěřícně kroutili hlavami. Pokračovali jsme tedy v cestě a po pár stech metrech se polní cesta přiblížila k lesu, kde měl stát objekt. Všichni jsme se postupně zanořili do lesa a začali hledat. Místní lesíky nejsou příliš dobře prostupné, jsou hodně podrostlé a podmáčené a s Tomem jsme se proto dobrovolně soustředili na málo zarostlý okraj lesa. Po chvíli vidím, jak po cestě za námi přijíždí k lesu UAZ a z něho vystoupili dva ozbrojení vojáci v maskáčích ukrajinské pohraniční stráže. Ihned jdou po nás, takže nebylo ani pomyšlení na hrdinský útěk do Maďarska. Byl jsem zadržen jako první a na jejich vyžádání jsem jim přeložil imigrační kartu a pas. Voják se mne optal: „Janko, čo ty tu?“ Já na to: „Já český turist, nestrelajte!“ a snažil jsem se mu vysvětlit, proč tu jsme. Po mne zadrželi Toma a na naše volání se dostavili postupně i zbývající kolegové. Nejdéle to trvalo Bylovi, kterého hledalo dokonce několik vojáků. Nakonec přišel sám. Voják se mne dále vyptával, kolko nás tu je, kolko děvoček a kolko malčikov a neustále někam telefonoval. Sebrali nám všechny pasy a imigrační karty, což mne znepokojovalo a ptal jsem se ho, zda mi ten pas vrátí. „Janko, všetko bude charašó“. Mezitím však začali přibíhat ze všech směrů ještě další udýchaní vojáci, sotva popadali dech. Nakonec se jich kolem nás seskupilo asi deset, zpravidla jen mladí kluci. V ruce měli dalekohled, který byl hodně podobný polnímu kukátku 6x30 z první republiky. Vyzbrojeni byli pistolemi, jinak neměli žádnou další výstroj, vyjma nějaké vyšší šarže, který si na nás vzal neprůstřelnou vestu. Pochopili jsme, že nás zadrželi kvůli blízkosti kordonu (hranice) a že musíme s nimi k výslechu. Už věděli, kde máme auto a poručili, abychom šli s nimi. Pro případ, že bychom chtěli utéct, šlo několik vojáků i za námi. Cestou jsem se pokusil navázat hovor s vojáky na téma otevřená hranice a svoboda v západních zemích, nicméně s pochopením jsem se příliš nesetkal. „E to nie nužno, Ukrajina tóže charašó…“ Než jsme dorazili k autu, pochopili jsme jednak, že nás udali ti dva chlapi z domu s prasaty a že přijel i nejvyšší velitel v hodnosti majora, kterého vytáhli večer z domu. Přece jen posledního Čecha zde viděli v listopadu 1938 a nevěděli, co si s námi počít. Nakonec Vláďa vše vysvětlil majorovi Valentinovi, přičemž hodně pomohl dopis pro ukrajinské velvyslanectví, který jsme měli pro tyto případy připravený. Valentin (velitel mukačevského pohraničního rajonu) vše pochopil a vysvětlil nám, že pokud příště budeme chtít k hranici, máme mu zavolat a on dá potřebné pokyny podřízeným. Nakonec jsme se v podstatě rozešli jako přátelé a Valentin se nás ještě zeptal, jak jsme byli spokojeni se zásahem ukrajinské pohraniční stráže. Tak trochu mi to připomnělo reklamu z TV – co byste udělali, pokud byste byl vedoucí v tomto obchodě? Po potřesení rukou (to je mimochodem tady strašně rozšířené a trval poměrně dlouho, než si všichni potřásli se všema) jsme se rozjeli do svých domovů a zamávali ještě na pozdrav Valentinovi.Ve Velkém Behani jsme se zastavili na večeři a pokračovali směr Dědovo.

27. března

Druhý den ráno vyrážíme směr Vylok. Tato obec na břehu Tisy je v čs. systému opevnění proslavená tím, že zde měla začínat (nebo končit) linie řopíků (tedy objekt č. 1 z úseku U-III Berehovo). V místech, kde měly stát nejvýchodnější řopíky, stojí jakýsi pomník, z kterého je alespoň dobrý výhled na okolí Vyloku. Hraniční přechod do Maďarska je zrvna v rekonstrukci, jinak zde ale kromě mostu přes Tisu není nic zajímavého. Vidět jsme to ale museli, genius loci byl načerpán a úkol splněn. Při zpáteční cestě se zastavujeme u cedule s nápisem Vylok a k překvapení místních obyvatel se u ní fotíme. Myslím, že by měl každý pravý řopíkář alespoň jednou za život navštívit Vylok, podobně jako se jezdí do Mekky. Z Vyloku jsme se vrátili zpět k Berehovu a pokračujeme v průzkumu. Jediný úspěch bylo objevení několika kusů betonu na poli v místech objektu č. 304. Dobrodružný se ukázal i výlet k jedné z druhosledových uzávěr, která, jak se později ukázalo, měla stát v blízkosti typické cikánské osady, kterou bylo nutno projít. Jelikož začalo vytrvale pršet, vyrazili jsme na nákup potravin do Berehova. V supermarketu se dalo dobře nakoupit, nedaleká pizzerie také nebyla špatná. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme dohledat objekty v místech, kde nás den předtím zadrželi vojáci. Vláďa proto zavolal Valentinovi, aby nás ohlásil. Rozhodli jsme se, že dojedeme autem k rotě pohraniční stráže a odtud vyrazíme pěšky. U roty již na nás čekali, závora nahoře, vojáci v pozoru a s úsměvem nás přivítal stejný voják, který nás předtím zadržel. Za rotou na louce stojí dva ruské poválečné prefabrikované objekty, takže alespoň něco celistvého. Vojáci ani sami nevěděli, co to je a moje informace „e to sovjetsky dot“ je příliš nezajímaly. Bohužel po zbytcích LO se slehla země. Po společné fotografii s vojáky na rotě jsme se vrátili do Dědova.

28. března

Další den pokračujeme z Dědova na východ ve snaze dokončit úsek U-III. Ačkoliv jsou v okolí pouze rozsáhlá pole, podařilo se nám objevit velice slušný pozůstatek řopíku č. 32 ve formě jámy s kusy betonu. Tím byl ukončen průzkum úseku U-III Berehovo a zároveň objeven i nejvýchodnější prokazatelný zbytek řopíku. V Dědovu jsme ještě zkoušeli dohledat objekt, který stál blízkosti zahrady jednoho z domků. Při dotazu u obyvatel nás však jeden místní obyvatel dokonce začal osočovat ze špionáže. Rozhodli jsme se tedy přesunout do východní části úseku U-I Čop. Poslední vybetonované řopíky měly stát západně od Saloky, dříve to musela být podle map podmáčená bažinatá oblast, dnes jsou zde už pole díky rozsáhlým melioračním úpravám, které zde za socialismu proběhly. Některé objekty se měly nacházet i na inundačních hrázích kanálů, ale nenašli jsme zhola nic. Postupně jsme se propracovali až do Saloky, která leží na břehu Tisy a v její blízkosti probíhá tedy hranice s Maďarskem. Z dálky jsme jiř viděli první špačkárnu, která byla vybudována v areálu zdejší roty PS. Byla osazena figurínou vojáka, aby vzbuzovala větší respekt. Na rotě jsme se ohlásili a vysvětlili důvod naší přítomnosti. Je možno konstatovat, že čím více na západ jsme se přibližovali, tím se snižovala vstřícnost ukrajinských pohraničníků. Bylo nám nařízeno, nesmíme za ostnatý drát a vyrazili jsme. Linie od Saloky probíhala již pouze podél Tisy a to dokonce v inundačním území mezi hrází a korytem řeky. Vylezli jsme na hráz a konečně jsem spatřil ukrajinskou obdobu naší železné opony. Pravda je, že mne zprvu trochu zklamala. Levý břeh Tisy je lemován zhruba tři metry vysokým plotem z ostnatého drátu, je z něho patrné, že má svá nejlepší léta za sebou, ale na druhou stranu bylo i jasné, že některé úseky byly nedávno opravované a původní dřevěné sloupky byly nahrazovány betonovými. Plot je doplněn často o zoraný pás země, aby byly patrné stopy narušitele. Na původních dřevěných sloupech jsou ještě dochované izolátory, takže nebylo pochyb o tom, že byla stěna dříve pod napětím. Prostor mezi Tisou a signální stěnou je zarostlý naprosto neudržovaným porostem, který je takřka neprůchodný a mám pocit, že bychom tam přehlídli i pěchotní srub. Za současné politické situace je však průzkum stanovišť nalézajících se za signální stěnou prakticky nemožný. Prošli jsme se tedy podél plotu na sever, s nejvyšší opatrností jsem pořídil tajně několik záběrů ukrajinské železné opony a konstatovali, že zbytky LO zde asi nebude možno najít už jen kvůli každoročním záplavám, které zaručeně zahladily i to, co nezvládli Maďaři. Bez jediného úspěchu jsme se tedy vrátili zpět do Dědova. Při zpáteční cestě jsme místy jeli po tak dobré silnici, že se Tomovi podařilo zařadit i pátý rychlostní stupeň, což jsme přijali s velkou radostí a údivem nad nevídanou kvalitou této ukrajinské silnice.

29. března

V pondělí jsme pokračovali s průzkumem úseku U-I a vyrazili jsme do obce Šalamúnovo, která stojí nejblíže trojstátí Slovensko – Ukrajina – Maďarsko. V Šalamúnovu jsme vyhledali rotu a šli jsme se nahlásit. Jenže jak jsem psal, čím západněji, tím je to komlikovanější. Velitel roty nemohl rozhodnout o našem vstupu do hraničního pásma s tím, že tuto kompetenci má jeho nadřízený na velitelství v Čopu. Poslal tedy jednoho mladého důstojníka, který nás měl dovézt na několik km vzdálené velitelství v Čopu. Do Čopu jsme odjeli bez Kejka a Byla, protože nebyli schopni odolat vůni piva, která se vinula z jednoho kiosku v Šalamúnovu a než stačili dopít a zaplatit, museli jsme jet za ukrajinským vojákem. V Čopu jsme čekali několik hodin než jsme byli připuštěni před velitele, nicméně ani ten to nebyl schopen rozhodnout s tím, že musí zavolat do Kyjeva a že nám dá vědět. Čekali jsme tedy dále… Nakonec nám bylo řečeno, že můžeme k hranici, ale ne za plot. Zkrátka stále stejná písnička. Vrátili jsme se zpět k rotě v Šalamúnovu, Kejk s Bylem poctivě seděli v kiosku a u nohou měli hromadu lahví od vypitých piv, což se ovšem projevilo i na jejich bujaré náladě.

Za inundační hrází byly kdysi dříve rozsáhlé ovocné sady zvané Záhonské zahrady (obec Záhony leží na maďarské straně), dnes je vše zpustlé a opuštěné. Ve snaze navštívit trojstátí jsme se přiblížili k plotu a nevěřili jsme svým očím. V těchto místech je hranice zvláště důkladně střežena, podél Tisy běží dvě řady plotů, mezi kterými jsou každých 200 metrů rozmístěni vojáci a dokonce vojandy, což nás dost překvapilo. Před každou brankou v plotě je pás uhrabaného písku, vojáci nás upozorňovali i na nástražná zařízení z doby sovětské éry. Bohužel trojstátí jsme neviděli, neboť plot kopíruje i slovenskou hranici. Dali jsme se do hovoru s mladým vojákem, který nám ukázal směr, kterým se styk tří hranic nachází. Nicméně fotit jsme zde u plotu nemohli. Bez úspěchu jsme se vrátili zpět a pokračovali s průzkumem v prostoru Čop – Eseň. Tisa však všechny pozůstatky smetla a odešli jsme s prázdnou.

Napadlo mne ještě, že bychom se při zpáteční cestě mohli stavit v obci Popovo u Berehova. Zde byla dle vzpomínek v knize SOS od kolegy Láška vybudována budova finančního úřadu s kaponiérovými přístavbami. Popovo jsme sice projeli, ale žádnou budovu podobnou čs. celnici jsme neviděli. Pokračovali jsme tedy do Heteně, kudy také vedla cesta z Maďarska. Na konci obce jsme k naší velké radosti uviděli nádherně zachovanou budovu čs. předválečné celnice. Jelikož už byla skoro tma, musel jsem přijít skoro až k budově, abych se přesvědčil, že má i oba bunkříky se střílnami v rozích. Největší radost nám však udělal pozůstatek čs. státního znaku u vchodu. Tak nějak na nás dýchla atmosféra konce 30. let. Rozhodli jsme se, že se sem vrátíme ještě následující den při zpáteční cestě, abychom si budovu vyfotili ve dne. Nález v Heteni jsme pak večer konzultovali telefonicky s Radanem Láškem a dostali jsme info, že nenalezená budova v Popovu by měla stát několik set metrů od kraje obce, což se nakonec ukázalo jako správný údaj. Protože se náš pobyt na Ukrajině chýlil ke konci, večer jsme se po návratu do Dědova sbalili a připravili na odjezd.

30. března

V úterý brzy ráno jsme vyrazili na cestu přes Popovo, kde jsme objevili na druhý pokus další opevněnou celnici, která byla vybudována úplně podle stejného vzoru jako ta v Heteni. V objektu sídlí v současné době nějaká církev z Maďarska, která zde pečuje o sirotky. Paní domu nás však nakonec provedla sklepními prostory a mohli jsme si bunkry prohlédnout zevnitř. Celnice samotná je objekt spíše horského stylu hodící se na severní hranici, především díky strmé sedlové střeše. Bunkry jsou vyzděné z kamenného zdiva, strop železobetonový. Střílny jsou bez ocelových uzávěrů, v podstatě malá okénka ve zdivu. Paní domácí ovládá i světové jazyky, což nás také velmi potěšilo. Informovala nás, že další „česky dom“ se nachází až za Vylokem, To nás trochu zamrzelo, neboť jsme se tam mohli jet podívat, kdybychom to věděli dříve. Po prohlídce celnice jsem si ještě tak trochu vynutil průzkum stanoviště objektu zvláštního zařízení, které mělo stát asi půl kilometru směrem k hranici na břehu kanálu. Vyrazili jsme pěšky a asi po 150 metrech jsme narazili na dvojčlennou hlídku pohraniční stráže, která byla schovaná za odstaveným valníkem. Měli dokonce přístroj pro noční vidění umístěný na podstavci. Po nezbytné kontrole jsme jim vysvětlili, že chceme „posmotret šlagbaum“. Bylo nám řečeno, že tam u kanálu nic není, ale když jsme se nenechali odbýt s tím, že hledáme i kus betonu, jeden z vojáků šel s námi. Před mostem jsme nakonec našli krásně dochovaný průběžný základ závory Ippen, který jsme důkladně nafotili a zaměřili. Voják jen kroutil hlavou, že jsme přijeli z Čech kvůli kusu betonu. Doprovodil nás pak zpátky k Popovu a vyrazili jsme do Heteně na dokumentaci dříve objevené celnice. Ta byla v době naší návštěvy opuštěná, ale brzy bude také církví přebudována na domov pro sirotky. Uvnitř se dochovaly nejenom původní příčky, ale i dveře, podlaha, okna či schodiště se zábradlím. Neodolal jsem a vlezl i na půdu, zda-li neobjevím zapomenutou bedničku nábojů po financech. Žádný objev se nekonal, ale lze říci, že u nás by takto zachovaná budova byla ideálním objektem na vybudování muzea Finanční stráže. Stačilo doplnit starý nábytek a rázem se člověk ocitnul v roce 1938. Jenom přilehlá zahrada již trochu zpustla. Po pokochání a společné fotografii jsme vyrazili směr Čop.

Předtím jsme ještě utratili zbylé hřivny nákupy drobných dárků. Seděli jsme s Bylem na lavičce před čopským nádražím, když k nám přijel kočárek s malým dítětem a postarší pán na nás zavolal česky, ať mu ji pohlídáme, že si musí něco zařídit na poště. Nutno podotknout, že pod pojmem pošta si je potřeba představit poštovní dodávku, která jela zrovna kolem. Asi dvouleté dítě na nás zíralo, my na něj a nechápali jsme. Bohužel česky nerozumělo a mohli jsme na něj zkoušet jen naše naučené maďarské fráze typu „cseh eröditmény“ (česká opevnění). Naštěstí se dědeček brzy vrátil a dal se s námi do řeči. V Čopu budoval inženýrské sítě a ještě před revolucí se zde oženil a zůstal tam. Za dva tisíce dolarů si koupil dva rodinné domy a jeho český důchod jistě převyšuje plat ředitele nedaleké bankovní pobočky. Možná to není tak špatný nápad přestěhovat se na důchod na východ.

Rozhodli jsme se nakonec přejet hranice do Maďarska, abychom se vyhnuli čekání na přechodu ve Vyšném Německém. Zde je třeba podotknout, že nám jel bus z Košic po 19 hod večer a při odjezdu ve 12 hod z Čopu jsme předpokládali příjezd kolem 14 hod s tím, že my s Vláďou pak zbylý volný čas využijeme třeba zaměřováním dochovaných LO u Kuzmic. To jsme se však hluboce mýlili. Fronta na hranicích byla až nechutně dlouhá a nakonec jsme v ní strávili skoro pět hodin. Ukrajinci tvrdili, že to brzdí Maďaři, ale pravda byla asi někde mezi. Je fakt, že Maďaři musí dělat důkladné kontroly před vstupem do EU, což provoz brzdí. Nicméně při čekání na ukrajinské straně bylo až příliš dobře patrné nadřazené chování ukrajinských pohraničníků. Když jsem po několika hodinách sezení vystoupil z auta, abych se protáhnul, okamžitě na mne začal křičet jeden z vojáků „choď v mašinu“, stejný pokus učinil následně i Vláďa a odpověděl mu, že ho bolí nohy. Ukrajinec mu na to řekl, že si má pořídit děvočku nebo větší mašinu. Na Toma pro změnu vyjeli kvůli slunečnicovým semínkům, která vylupoval a vyhazoval oknem na silnici. Za prohlédnutí stojí i místní záchody, které vřele doporučuji k návštěvě. Odpornější toaletu jsem viděl už jen na stavbě obchodního centra na Harfě v Praze, kterou jistě také navštěvují Ukrajinci. Jak se později ukázalo, i čekání ve frontě se člověk musí naučit a někteří Ukrajinci se dokonce živí tím, že prodávají volná místa ve frontě těm, co si připlatí. Za těch několik hodin stání jsme se pochytili a viděli ledacos. Kdo chce rychleji projet hranice, dostaví se s patřičným obnosem na odbavení určené pro CD, tedy pro VIP osoby. Po předložení finanční částky nezjištěné výše, zavolají celníci spolupracující osobě, která stojí s autem ve frontě na hraničním mostě, aby při popojíždění ponechala před sebou volné místo. Stejně tak i maďarští celníci dostanou pokyn, aby nikoho nenechali vyjet na most a předplatitel této služby rychle přejede v protisměru most přes Tisu a zařadí se na určené předem připravené místo ve frontě. Docela nás tyto ukrajinské praktiky štvaly.

Pokud se propracujete až k celní kontrole na ukrajinské straně, nemáte tak zdaleka vyhráno. Sice projedete celnici, ale hned za ní vás zastaví ukrajinský voják, který určuje množství aut, která vpustí na hraniční most. Bez nadsázky to zde vypadá jako před startem automobilových závodníků. Kolona vozidel ve dvou proudech stojí s nastartovanými motory, řidiči nervózně promačkávají plyn a nespouští zrak z vojáka a čekají na pokyn. Takto jsme stáli hned na prvním místě vlevo asi půl hodiny a nakonec nás stejně několik žigulíků předjelo, než jsme nastartovali motor. Optimistickou náladu při čekání vylepšují i všude přítomné ploty z ostnatého drátu, kterými je celý areál obehnán. Na silnici před mostem mají Ukrajinci ještě strážní stanoviště, z kterého ovládají výklopný pás s trny, které slouží k proražení pneumatik vozidla v případě pokusu o násilný přechod. Na záhonském mostě žije kolona čekajících aut svým specifickým životem, byli jsme svědky mnoha zajímavých scének. Asi mne nejvíce zaujalo auto s děravou nádrží, z které tekl benzín poměrně velkým čůrkem na pneumatiku a odtud na mostovku. Majitel auta řešil problém specificky zvýšené spotřeby PHM tím, že do nádrže neustále doléval benzin z kanystrů, které měl v kufru. Nejvíce zastoupená jsou zde starší auta známých značek, která byla nakradena po otevření hranic v západní Evropě. Po mnoha hodinách jsme se prostáli až k maďarské celnici, kde si maďarský celník nechal předložit vybraná zavadla, zda náhodou nepašujeme klobásy do EU a naštěstí za nás vyplnil nějaký maďarský papír. Po odjezdu z celnice jsme si pořádně oddychli, avšak zbývalo nám již jen málo času na cestu do Košic. Hnali jsme se k nejbližšímu přívozu přes Tisu, který byl naštěstí v provozu a za směšný poplatek nás převezli na druhou stranu. Odtud jsme pokrčovali podél hranic a u Perbeníku jsme přejeli na Slovensko, kde jsme si prohlédli dochovanou budovu opevněné celnice. Autobus jsme stihli asi 10 minut před odjezdem, takže v podstatě bez větší rezervy. Cesta do Prahy pak byla bez problémů, kluci dojeli do Brna také v pořádku.

Co závěrem? Akce se vydařila a jako vůbec první výpravě se nám podařilo objevit, zdokumentovat a zaměřit prokazatelné pozůstatky LO na bývalé Podkarpatské Rusi. Je pravda, že tři díry s kusy betonu z rozbitých řopíků představují příliš malé lákadlo pro další případné expedice, doporučuji však návštěvu Ukrajiny mladším ročníkům, kteří nezažili minulý režim a chtějí na vlastní oči vidět reálnou fungující železnou oponu. Dále pak doporučuji i těm spoluobčanům, kteří neustále nadávají na současné poměry a s láskou vzpomínají, jak se měli dobře za minulého režimu. Jízdenka do Užhorodu stojí pár set korun a není třeba šetřit na letenku na Kubu. My se tam již asi jen tak brzy vracet nebudeme, i když na severu v horách bude jistě po všech stránkách příjemněji.

---