Pár úvodních slov k reaktivaci LO

O reaktivaci LO v 50. a 60. letech se ví i dnes relativně málo a většina bunkrologů ji považuje za zcela podřadnou a nezajímavou věc. Je to hlavně způsobeno dobou vzniku úprav, na kterou vzpomíná v dobrém jen málokdo. Nástup komunismu na konci 40.let a jeho více než 40 let dlouhé trvání v nás vypěstovalo jakýsi odpor ke všemu, co se tehdy dělo (např. velice časté odsuzování prefabrikovaných vstupních chodbiček apod). Postupným zkoumáním problematiky reaktivovaného LO (nyní již nazývaného SLO - stálé lehké opevnění) lze však objevovat zajímavé věci, sledovat postupný vývoj, úvahy o přezbrojení a zodolnění pevnůstek či plány s jejich využitím od konce 40. let až do pádu železné opony. Taktéž o této problematice chybí i jakákoliv základní literatura.

Reaktivaci opevnění můžeme zhruba rozdělit do dvou fází:

1, Stavební opravy velké většiny a vybavení vybraných objektů na čáře Umíř – Bratislava, které se realizovaly v letech 1949 – 1953. Zde se vycházelo hlavně z původních představ, počítalo se stále s některými předválečnými kulomety, příp. kořistním německým materiálem.

2, Přelom 50. a 60. let: přezbrojení na nové zbraně, zodolňování proti ZHN, vybavování dalších objektů na hranici s Rakouskem a Německem, novým materiálem (UL1) jsou vybavovány i některé pevnůstky dále na sever podél Ohře až k Postoloprtům.

Toto rozdělení jsem použil, aby byly dobře pochopitelné následující texty popisující stav objektů v jednotlivých časových obdobích. Budu se na ně i dále odvolávat. Jen bych rád poznamenal, že jsem tuto chronologii použil pouze pro potřeby těchto článků, nejedná se oficiální dělení. Taktéž vycházím jen z poznatků získaných průzkumem řopíků, netvrdím, že jsou zaručeně zcela správné.

Vzhledem k ohromnému počtu reaktivovaných objektů a jejich údržbě do zač. 90. let, je i v současné době poměrně snadné opatřit si dobovou výstroj a výzbroj (alespoň z druhé fáze reaktivace). Pro začínající kolegy se jedná pravděpodobně o nejschůdnější cestu, jak si zrekonstruovat řopík, neboť uvedení do ± předválečného stavu je v dnešní době bez velkých finančních nákladů prakticky nemožné. Avšak i u poválečně zařízeného objektu je nutno dodržet některé zásady, aby rekonstruovaný objekt působil věrohodně. Poměrně slušně je opravený jeden z řopíků v Kladrubech u Stříbra, Vranově na Znojemsku či v Anníně u Sušice.

Nejhorší zážitek mám zatím z opraveného (údajně do stavu z 70. let) řopíku č. 112 nad srubem K S-14 v Kralické pevnostní oblasti, kde vnitřek objektu upravují bez jakýchkoliv znalostí a vědomostí o problematice LO. Doufám, že pokud si tyto řádky někdo z provozovatelů tamních objektů přečte, provede alespoň nějakou nápravu, neboť s tím, co jsem tam viděl v létě 2004 při akci Cihelna, dělají ostudu nejen KPO, ale i lehkému opevnění vůbec.

Nejjednodušší cesta, jak získat poválečné vybavení a správnou představu o stavu interiéru a exteriéru reaktivovaných objektů, je návštěva reaktivovaných linií v různých oblastech jižní Moravy, Šumavy, Tachovska, Žatecka apod. Jedině tak člověk získá představu o způsobech úprav, stupně vybavenosti apod. Stále platí zásada, kdo víc vidí, víc ví. Je třeba projít co možná největší množství řopíků, všímat si detailů a vzájemně porovnávat.

Zdroje a literatura:

1. Poznatky z průzkumu LO na čáře Ohře - Dunaj

---