Utajená obrana Šumavy

Když jsme v roce 2008 připravovali s kolegy Martinem Dubánkem a Pavlem Minaříkem publikaci Utajená obrana železné opony, ani ve snu nás nenapadlo, že by se kniha zaměřená na poválečné osudy opevnění mohla setkat s tak velkým čtenářským ohlasem, který si vyžádal i postupnou realizaci dvou dotisků, v současné době již téměř vyprodáných. Pokračujícím průzkumem v terénu a získáním nových archivních materiálů se mnohé informace týkající se poválečného vývoje a osudů opevnění dařilo dále upřesňovat nebo objasnit některé dosud nejasné záležitosti. Navíc se mi do výše uvedené publikace nepodařilo zpracovat podrobněji otázku taktického řešení, srovnání s opevněním z let 1935-1938, chyběly informace o dalších objektech obranné infrastruktury apod. Z toho důvodu jsem se rozhodl, že je nutné na tuto knihu navázat dalším dílem, který by přiblížil poválečné a reaktivované opevnění v konkrétní stejné oblasti. V tomto směru nejvíce vyhovovala Šumava, protože se zde oba systémy opevnění prolínají a vzájemně doplňují. Původním záměrem bylo komplexní zpracování problematiky poválečných osudů LO i OPO v rámci jedné publikace, ale při zpracovávání se ukázalo, že obě témata jsou natolik obsáhlá a navíc velmi úzce spjata i s německou okupací a jejími důsledky, a bylo tedy nutno problematiku obou fortifikačních systémů zpracovat samostatně. Na pultech knihkupectví se od 27.11.2012 objeví tedy první část věnovaná osudům šumavského LO od Mnichova po současnost. Druhý díl bude věnován problematice objektů polní obrany a dalším zařízením, která byla od 50. let budována v rámci tzv. operační přípravy státního území.

V následujících řádcích se pokusím shrnout obsah nyní vydávané publikace věnované LO. Po krátkém úvodu osvětlujícím souvislosti a chronologii novodobého opevňování Šumavy následuje kapitola věnovaná přípravám na válečné střetnutí v roce 1938. Porovnání nástupových plánů německé armády s obrannou sestavou zaujmutou čs. jednotkami po vyhlášení mobilizace přineslo velmi zajímavá fakta o případném válečném střetnutí v říjnu 1938. Pozornost je věnována i stavu LO v prostorech, kudy měl být veden hlavní nápor německé armády.

Historie však nezná kdyby a spekulovat o možném výsledku střetnutí by nemělo smysl, faktograficky i obrazově lze však zdokumentovat mírové obsazení šumavského příhraničí. Šumava spadala do I. pásma záboru a právě zde německá armáda poprvé oficiálně překročila bývalé čs. hranice a poprvé se zde němečtí vojáci mohli seznámit podrobně s objekty lehkého opevnění. Právě postupové směry německé Wehrmacht z října 1938 byly v druhé polovině 50. let přednostně a velmi silně opevňovány, proto je této části věnována také velká pozornost. Rozsáhlý obrazový doprovod zachycuje především německé jednotky při přechodech čs. hranic, německé nejvyšší velení, vojáky při prohlídkách LO apod. Velmi vzácné jsou i snímky z napjatých jednání styčných důstjníků obou armád.

Období německé okupace se pak neslo ve znamení zkoušek odolnosti opevnění a následného ničení pevnůstek LO nacházejících se na území Protektorátu. Zajímavá v tomto směru jsou hlášení četnických stanic, která prakticky po celou válku řešila krádeže armovacích prutů z rozbitých pevnůstek. Například průměrný obyvatel obce Vrhaveč u Klatov měl doma nastřádáno 100 kg železa z rozstřílených pevnůstek. Z rozkrádání železa byl obviněn i starosta obce – jak je vidět z přeložených hlášení pro klatovské Gestapo, tehdy se kradlo v malém, dnes se rozkrádá ve velkém. Jestlipak se odnášely železné pruty z bunkrů v krabicích na víno? Kdo ví, to se dnes již asi nedozvíme… Rok 1945 přinesl dlouhoočekávaný konec německého útlaku, předtím než Němci kapitulovali museli však Američané svést nelehký boj o přechod Vltavy u Soumarského Mostu, kde Němci využili i několik objektů lehkého opevnění.

V poválečných letech byla prováděna nejprve reevidence dochovaných fortifikačních objektů, první rozsáhlé reaktivační práce se rozběhly až v roce 1949, kdy byly provedeny stavební úpravy většiny šumavských řopíků. Práce byly prováděny vojenskými jednotkami v několika úsecích a na příkladu vybraných objektů LO je přiblížen rozsah prováděných opravných prací.

Vybavení objektů LO představuje samostatnou kapitolu a dokumentuje průběh a rozsah vybavování šumavských řopíků. Kromě podrobné specifikace jednotlivých dílů nechybí ani výkres rozložení vnitřního materiálu LO zahrnující šumavská reaktivační specifika, fotografie vybraných součástí apod. Vůbec poprvé je zde publikován výkres konstrukčně nejzdařilejší lafety pro lehké opevnění – lafety LU-3, která byla bohužel vyrobena pouze v omezené sérii. S vybavením je velmi úzce spjata i otázka výzbroje opevnění, která není opomenuta.

Samostatnou a rozsáhlou kapitolu představuje maskování objektů LO. Desítky historických snímků přibližují různé typy kamufláží používaných na šumavských objektech od roku 1937 až do roku 1990. Kromě známých týlových zásypů a záhozů jsou zdokumentovány i zvláštní masky imitující civilní stavby, které byly v 50. letech budovány na objektech LO. Kamuflážím je věnována i část barevné přílohy, kde jsou ukázána v barvě původní předválečná i poválečná kamuflážní schémata.

Překotný vývoj zbraní a techniky během druhé světové války donutil čs. velení k prověření odolnosti pevnůstek LO vůči novým zbraním. Výsledky testů, které byly prováděny zřejmě i na Šumavě, jsou shrnuty v několika tabulkách a zdokumentovány několika fotografiemi. Otázka odolnosti souvisí i s ochranou proti jaderným zbraním, která byla nejen na vybraných šumavských objektech budována od roku 1958. Čs. velení se i v poválečných letech zabývalo otázkou protitankové obrany v liniích LO, což je dokumentováno i konkrétními plány na rozmístění protitankových zbraní v šumavském terénu. V linii LO byl vybudován v 50. letech i minimálně jeden protitankový příkop, který si můžete prohlédnout dodnes.

Opevnění samo o sobě by bylo bezcenné, pokud by ho včas neobsadilo dostatečné množství vojáků. Právě jednotkám určeným pro obsazení šumavských řopíků je věnována další kapitola. Čtenář zde najde informace o pěších, střeleckých i motostřeleckých plucích, které byly zodpovědné za obranu linií opevnění. Výcvik těchto jednotek probíhal i ve VVP Boletice, s kterým je úzce spjata i zdejší linie LO vybudovaná v roce 1938 v rámci stavebních úseků 196 a 197. Umístění řopíků ve vojenském prostoru umožnilo čs. armádě provádění ostrých střeleb, ať už z bunkrů nebo i do bunkrů. Další kapitola je pak věnována způsobu poválečné evidence a údržby objektů lehkého opevnění. Čtenář se dozví o kategorizaci řopíků, podobě technických a taktických záznamníků LO, předepsaných požadavcích na rychlost obsazení opevnění apod.

Je jen velmi málo známým faktem, že se armáda v druhé polovině 90. let intenzivně zabývala možnostmi využití objektů LO v možném vojenském konfliktu 21. století. Právě ve VVP Boletice probíhaly ostré postřelovací zkoušky, testy upravených řopíků, byla procvičována výstavba klamných objektů apod. Měl zde být i přebudován jeden řopík na pevnůstku BARBETA vz. 37/97, jejíž projekt také najdete v knize spolu s dalšími zajímavými a možná i překvapujícími informacemi.

Knihu uzavírá kapitola o hodnocení LO, závěr a tipy na výlety. Na konec jsou zařazeny samostatné přílohy, které tvoří především sada německých leteckých snímků linie LO pořízené v roce 1938, seznamy zničených a dochovaných objektů LO a přehled vybudovaných objektů zvláštních zařízení. Jako doplněk ke kapitole o zvláštních pracech jsou zde vůbec poprvé představeny podoby původních záznamních archů z 50. let. Druhou část barevné přílohy pak tvoří podrobné barevné mapy vybraných úseků šumavského LO. V knize jsou použity přibližně dvě stovky dosud nepublikovaných dobových snímků z roku 1938, desítky neznámých zajímavých poválečných snímků a zajímavé současné fotografie.

Pro většinu autorů publikací o čs. opevnění končí historie opevnění Mnichovem, nebo v lepším případě následujících 70 let shrnou do pár vět a zpravidla bezhlavě kritizují vše, co souviselo s poválečným vývojem. Tato kniha si klade za úkol dokázat, že i opomíjená poválečná historie čs. opevnění může být velmi zajímavá, a měla by poskytnout objektivní a nestranný pohled na tuto problematiku. Zda se mi tento cíl podařilo splnit, musí zhodnotit čtenáři.

Po grafické stránce je kniha koncipována obdobně jako loni vydaná Velká kniha o malých bunkrech, stejně tak i odpovídá formát knihy 165x235 mm s pevnou obálkou. Publikace má 328 stran a 16 stran barevných příloh. Cena v kamenných prodejnách by neměla přesáhnout 349 Kč, při objednání přes internet by měla být pod 300 Kč.

---